Reigen může znamenat rej nebo kolový tanec, Re:igen rakouského skladatele Bernharda Langa vychází ze stejnojmenného souboru jednoaktovek Arthura Schnitzlera. Premiérové uvedení v Berlíně roku 1920 vyvolalo obrovský skandál, o ten ale rakouskému skladateli Bernhardu Langovi (1975, Linec) nejde. Máme před sebou intimní chvíle před milostným aktem zasazené do kolotoče společenských vztahů. Hudební drama Re:igen mělo světovou premiéru před necelými dvěma měsíci – 25. dubna 2014 na festivalu ve Schwetzingeru, NODO jej uvedou jako čerstvou novinku.

Označujete Re:igen jako hudební divadlo, proč ne jako operu – jaký je v tom rozdíl?
Na termín opera jsem hodně opatrný. V současné hudbě jsou jako opera označeny mnohé skladby, které jí ve skutečnosti nejsou. Ten pojem se používá velmi volně a myslím, že je důležitější vytvořit samotné dílo než vyhovět nějakému žánru. Jsem proto opatrný a používám spíš označení hudební divadlo. Je názornější a pokus o vytvoření opery zahrnuje taky.

Re:igen dále charakterizujete jako divadlo opakování nebo divadlo krutosti – je to obraz nebo zrcadlo světa?
Snaží se jím být. Pokouší se být kritickým nástrojem nebo nástrojem dekonstrukce vztahů moci, nadvlády a zneužívání. V Das Theater der Wiederholungen (Divadlo opakování), což je moje první jevištní práce, se jedná o politický význam opakovaného návratu násilí. Pokud jde o techniku, kterou používám – tedy opakování a rozdíl jako prostředky dekonstrukce – Re:igen je součástí tohoto „divadla opakování“, které zahrnuje většinu mých scénických prací. „Divadlo krutosti“ je termín Antonina Artauda a je to víceméně utopický nástin eventuální nové opery, eventuálního nového hudebního divadla. Je tedy důležité – v rámci mé divadelní představy – dosáhnout tohoto „divadla krutosti“, ale kritičtějším a analytičtějším způsobem než sám Artaud.

Hra Arthura Schnitzlera, která je předlohou pro Re:igen, vyvolala kdysi skandál. Je úkolem umění provokovat?
Časy, kdy umění mohlo provokovat, jsou podle mě nadobro pryč. Vyloučil bych z toho jen prostředí režimů, které potlačují svobodu slova a myšlení, tam to ještě může fungovat. Tohle už je ale naštěstí za námi – týká se to politické situace, ve které jsme byli ve třicátých a čtyřicátých letech. Myslím, že v rámci střední Evropy nebo Ameriky už provokace není možná. Jiná věc je, že musíme bojovat proti lhostejnosti, to je náš velký problém. Nejde o skandál, jde o lhostejnost. Je potřeba znovu probudit ve lhostejných lidech vnímavost. To je mým cílem, nikoli skandály – o ty mi nikdy nešlo.

Vaše skladby už se na Ostravských dnech nové hudby hrály, hrála se v České republice už i nějaká z vašich oper?
Pokládám za neuvěřitelný úspěch, že se v Ostravě bude hrát jeden z mých divadelních kusů. Hrálo se tam už mnoho mých orchestrálních skladeb, ale hudební divadlo přichází poprvé. Je to svým způsobem převratné, protože New Opera Days se rozhodly uvést Re:igen krátce po premiéře na festivalu ve Schwetzingeru. Když se taková věc stane, je to poněkud revoluční, protože tím vykročíme z uzavřené série představení, která má velmi krátký život. Opera by měla cestovat z jedné země do druhé a souhlasí to se starou představou hudebního divadla. Když si představíte, že se Pucciniho díla hrála třeba v padesáti divadlech a ještě opakovaně, byla tu také možnost, jak je zaplatit. Dvě představení nemůžou vyrovnat práci, která stála třeba milion Euro. Celá věc se tak stává hodně problematickou.

Co pro vás znamená Richard Wagner, Giuseppe Verdi a vůbec konvenční opera?
Wagner ani Verdi pro mě nejsou důležití, i když Wagner kdysi byl. Pochopil jsem, že dnes jsou pro mě mnohem důležitější například Puccini a Monteverdi. A také současné hudební divadlo, jaké dělá Robert Ashley. To jsou věci, kterými se zabývám a obracím se k nim. Důvod je jednoduchý – skladatel ve skutečnosti nemá možnost vytvářet hudební divadlo v širších souvislostech, musí se učit samotnou prací a první opera se vám nemůže podařit. Musíte studovat žánr, musíte vědět, jak se používají hlasy, musíte vědět, jak funguje divadlo. Musíte se to všechno naučit. A věc, kterou jsem se naučil od těchto mistrů, je technika. Puccini používá hlasy dokonale, je v tom skutečně virtuózní. S orchestrálními díly je to stejné, musíte se zabývat tradicí a mistrovskými díly. U hudebního divadla je to ale ještě mnohem důležitější. Každý zpěvák vám řekne, že začínající skladatel udělá všechny možné chyby, když píše poprvé pro hlasy. Triky a tajemství, jak to dělat správně, se skrývají v dílech starých mistrů.

Jaký má smysl psát dnes opery, jaký je zájem publika o novou tvorbu – může vzniknout nějaká nová Bohéma?
Časy se změnily a operního publika hodně ubylo. Opera má význam jako fantastická příležitost spojit dohromady různá média. Spojit literaturu i moderní média jako videoprojekce, různé hudební žánry – jazz, rock, elektroniku, klasickou i novou hudbu… Je to tavicí kotel, ohnisko, v němž se věci spojují, aby dosáhly vrcholu a rozvinuly myšlenku ve velkém časovém měřítku. Tak je možné soustředit se na text v průběhu dvou hodin. Taková forma je velké plátno pro filmový způsob vyjadřování, to mimo hudební divadlo neexistuje. Když chcete provést nějakou skladbu veřejně, obvykle máte k dispozici nějakých dvanáct minut. V hudebním divadle také můžete novou hudbu představit většímu publiku. Když jsem v Německu uvedl dva svoje divadelní kusy, přišlo na všechna představení dohromady deset tisíc lidí a cítil jsem skutečný dopad své práce. Zasáhnete publikum novými zvuky, novou hudbou a mohu říct, že zájem je ohromný. V Augsburgu byla vyprodána všechna představení, to samé ve Vídni. Myslím tedy, že zájem tu je, nutná je ale podpora kulturní politiky. Ve srovnání s filmem je opera velmi malý žánr, ale stále se na ni útočí a je důležité, aby přežila jako možnost kombinovaného média. Jako možnost obrovské, kombinované mediální práce, ohnisko velmi rozdílných uměleckých žánrů a hudebních technik.