Ben Patterson, jeden ze zakladatelů hnutí Fluxus, letos slaví osmdesáté narozeniny. Oslavou je jeho kočovné představení, do Brna ho s ním pozval Zdenek Plachý. V Místogalerii na Skleněné louce jsme „viděli nevídané a slyšeli neslýchané“ – Dr. Ben’s Medicine Show prodávala elixír, který navždy vyřeší vaše problémy se současným uměním.

Ben Patterson přivezl nefalšovaný šarlatánský cirkus, oslavu narozenin připomínaly přibývající čárky na účtu nejužšího kroužku pozvaných. Ti o sobě dávali vědět nepřetržitým žvaněním, což začíná na těchto akcích patřit k protivnému folkloru. Akce Bena Pattersona byla zaměřená na živou komunikaci s publikem a nutno říct, že to opravdu uměl. Hlavice kadeřnického fénu vylepšená množstvím blikaček, bizarní brýle pro vyšetřovanou osobu a poněkud pornografická zdravotní sestra – to byly primární rekvizity pro vzbuzení pozornosti. Dobrovolníci během sledování netušených podnětů podstupovali sken mozku. Jeho výsledkem byl barevný print oblastí, které jsou zablokovány pro příjem současného umění. Problémy všech diagnostikovaných byly pochopitelně vážné a pomoc jediná: kupte si můj elixír.

Medicine show patří k americké tradici stejně jako k té naší potulní komedianti. Směs cirkusáckého přesvědčování a slibů zázračného uzdravení všech nemocí i zhojení všech ran vždy končila u jediného cíle: prodat co největšímu počtu čumilů lahvičku se zázračným elixírem, kterému se říkalo také „snake oil“. Není to samozřejmě tradice ryze americká. V Evropě ji máme skvěle zachycenou v Donizettiho opeře Nápoj lásky a postavě dryáčníka Dulcamary, přinejmenším každý student gymnázia slyšel o středověké hře Mastičkář. V českých zemích máme zázračných léčitelů naprostý dostatek i dnes, je jich plný internet a obchod s Pí-vodou (regenerovanou, harmonizovanou a energetizovanou) a podobnými krámy jenom kvete. Naši zázračníci jsou ale vážní jako smrt a šíří kolem sebe éterickou auru osobností spojených s vyššími světy. Tak se ale v Americe neobchoduje – nabídka musí zaujmout a pobavit, i když se jedná o zdraví nebo dokonce život věčný. Ježíš je váš největší kámoš a skrze něj budete kámoši i s největším nebeským bossem. V Americe je tato tradice v živé paměti a svůj snake oil prodával na country rockovém albu Prairie Home Invasion i Jello Biafra.

Z tohoto hlediska je jistě obrovská otázka, jak by přijímalo Pattersonovo vystoupení americké publikum. Pro nás to bylo jaksi bizarní a nezvyklé od začátku do konce, ale s přihlédnutím k americké tradici se hodně bizarnosti vytratilo. A co je hlavní: zcela mi chyběl přesah někam dál. Název hnutí Fluxus se hlásí ke slovům flux nebo flow (proud, příval, hojnost…), ale dočkali jsme se jen proudu – přetékání už ne. Vzít si starou tradici prodeje zázračných léků a prodávat skrze ni lék na zablokované vnímání soudobého umění je zábavné, vtipné, ale co dál? Myslím, že problém „odtrženosti současného umění od běžného života“ se vynořuje stále znovu a řeší se na všech úrovních od teoretické až po hospodskou – viz například humbuk kolem poslední Ceny Chalupeckého. Není tedy vážný důvod, proč na tento existující problém speciálně poukazovat a udělat z něj náplň celé performance.

Připomněl jsem si během Pattersonovy exhibice jednu zásadní věc: i to nejprogresivnější a nejpodivnější umění si časem vytvoří svůj střední proud a tradici. Vystoupení Bena Pattersona pro mě bylo kouzelné svou nostalgií po starých časech avantgardistů vycházejících z myšlenek Johna Cage, které jsou mi v mnohém velmi blízké. Bylo to pro mě – a myslím to zcela bez ironie – stejně příjemné jako představa vídeňských měšťanských salónů, když slyším písně Franze Schuberta. Ben Patterson zkrátka přivolal atmosféru doby, která už není – to bylo jeho kouzlo. Tak všechno nejlepší, mistře!