Uplynulých sedm dní očima Ivana Lampera➚ v Respektu zahrnulo mezi události uplynulého týdne i tuto drobnost: Sběratel nahrávek vojenských pochodů Vilém Wodák po letitém výzkumu zjistil, že velmi populární, leč dosud zcela nesrozumitelný popěvek Čobogaj, něbogaj, čáry něbogaj je zkomoleninou písně maďarských pěšáků Czebogár, czebogár, sarga czebogár – čili v překladu „Chrouste, chrouste, žlutý chrouste“. Sama o sobě je to zábavná kuriozita, která se bude občas hodit k oživení zábavy v hospodě nebo na večírku. Potud nic proti tomu, ale způsob prezentace neškodné legrácky je nešťastný. Mluví se zde o dosud nesrozumitelném popěvku – nesrozumitelného jak komu. Mnozí tuto věc prostě vědí, píseň je v Maďarsku populární a průniky se slovenským folklorem jsou nemalé. Dál je toto zjištění popsáno jako výsledek letitého výzkumu, což je snad možné myslet jedině ironicky. Z textu to ale nevyplývá ani náhodou, a to opomíjím faktické nepřesnosti.

Jakmile dojde na umění, propadají lidé podivnému bludu, že je všechno jen otázka pocitu líbí–nelíbí, baví–nebaví a může se o tom plácat cokoliv. Kdyby nějaký komentátor napsal, že po letitém výzkumu zjistil jihlavský matematik, kolik je jedna a jedna, bylo by všechno jasnější. Ale s humanitními zbytečnostmi se nikdo nemaže, natož aby o nich přemýšlel: hudba je přece pouhá vycpávka k vyplnění ticha a uměnovědy stejně vychovávají jen překvalifikované prodavače hamburgerů. Budete chtít k chroustovi hranolky, nebo rýži?