Eugen Oněgin v podání studentů JAMU nedopadl dobře, byť se v něm vyskytlo několik nadějných výjimek – především výkon ústřední dvojice Oněgin – Taťána. Kamenem úrazu ale nebyla ani tak neschopnost tvůrců inscenace a účinkujících, jako spíš dílo samo, pro začínající umělce příliš náročné. Jestli v tomto směru někdo selhal, tak především pedagogické vedení, které volbu nevhodného titulu vůbec připustilo.
Světovou premiéru Oněgina sice provedli studenti Moskevské konzervatoře, skladateli se však jednalo spíš o prostotu a upřímnost výrazu nezatíženou operní manýrou. Rozhodně to neznamená, že se jedná o studentský kus. Projevilo se to od samého počátku v kolovrátkových rytmech, v nichž se pohyboval orchestr i sbor. Toporná snaha udržet rytmus a vůbec celou partituru pohromadě provázela představení až do konce. Orchestr byl obsazený čtyřiceti hráči, to jest slabě. Pouhých pět primů, čtyři sekundy, violy a violoncella po třech a dva kontrabasy nevytvoří hutný romantický zvuk, jaký by byl potřeba. Divadlo Barka je opravdu malé a větší orchestr by se do něj nevešel – k přehnaně náročnému titulu se přidal ještě nevhodný prostor. Intonační nejistota byla také všudypřítomná, především ve smyčcích. Sbor zněl nekompaktně a trčely z něj jednotlivé hlasy.
Jestli bylo na celém představení něco opravdu poutavého, tak pěvecké i herecké výkony Lenky Turčanové (Taťána) a Pavla Kaťušina (Oněgin). Oba mají pěkné, objemné hlasy a dovedli skloubit zpěv s přirozeně působícím herectvím. Dál už se jednalo přinejlepším o průměr, z nějž mírně vyčnívali Alena Nevimová (Larina), Lucie Szabová (Filipěvna) a Petr Karas. Především u Aleny Nevimové jsem měl pocit, že by se ve větší roli dokázala lépe předvést, a mám-li to říct naplno, měla zpívat Olgu. Aneta Petrasová v této roli naprosto zklamala, vlastně vůbec nebyla schopná vytvořit slušný tón. Václav Čížek dělal, co mohl, ale jeho hlas je slabý, v dramatických místech zcela nedostačující. Jan Kučera nemá na roli Gremina potřebný rozsah, Lukáš Hacek silně distonoval a nebyl schopný hrát a zpívat zároveň.
Inscenace sama postrádala bezprostřednost a jiskru, jakou bych od studentského představení čekal především. Zdařilé byly především jednotlivosti, nemohl jsem ale najít žádnou jednotící myšlenku, k níž by se režisér vztahoval. Do šeda laděná scéna byla ohraničená průchozími závěsy z plastikových pásků, zeď s velkými dveřmi a francouzskými okny se u Gremina změnila v zrcadlovou stěnu. Světla, kostýmy a rekvizity dodávaly barvy, pracovalo se i s jejich symbolickým významem. Nemám ani tak na mysli konvenčně bílou Taťánu a řvavě červenou Olgu na plese u Larinů, ale třeba žlutý kostým Oněgina v závěru prvního dějství (žlutá je uvolněná, veselá a povrchní). Pomerančový džus, který v této scéně titulní hrdina naléval sobě i Taťáně ale umocňoval pocit, jestli té symboliky není až příliš. Uměřenost inscenaci Tomáše Pilaře chyběla velmi často, nebo spíš skoro pořád, i když nechybělo několik dobrých nápadů. Taťána nepsala dopis v ložnici, ale v zahradě a namísto markýrovaného psaní trhala Oněginovi kytici lilií, do níž přimíchala jednu červenou růži. Na závěr se roztančila v rozmáchlém romantickém gestu, které prudce kontrastovalo s její plachou stylizací v prvním obraze. Slavná dopisová scéna byla po všech stránkách nejlepším místem celého večera.
Do děje byl výrazně zapojovaný sbor, s jehož pohybem si Tomáš Pilař poradil zcela rutinérsky. Nad mnohými scénami ale zůstával rozum stát, přestože se režisér snažil své myšlenkové pochody důkladně vysvětlit v programu. Oněgin měl prchat před povrchním životem zvrhlé šlechty v Petrohradu, kam se nakonec vrací, aby mu Gremin uprostřed dekadentního večírku se stroboskopy zcela nepravděpodobně svěřoval, že miluje Taťánu nade všechno. Námořnicky stylizované kostýmy na slavnosti u Larinů vzbuzovaly dojem maškarního gay plesu i přes všechna ujišťování, že se to tenkrát nosilo. Stylizace Triqueta do parodie na laciného homosexuálního prostituta korunovala smutné dílo. Proč se Triquet objevil i u Gremina jako sluha(?) je mi záhadou, stejně jako výstup baletních dvojníků Olgy a Lenského, kteří tančili polonézu v úvodu třetího dějství.
Většina scén byla pojatá naprosto konvenčně a podivně obohacovaná o rádoby současné a provokativní prvky. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že se dívám na práci zasloužilého režiséra, který se na stará kolena rozhodl honit módní trendy. Tento pocit umocňovala i choreografie baletních scén Hany Litterové, což není žádná studentka. Opepřila Oněgina nenápaditou a otravnou baleťáckou machou. Představení nebylo rozděleno podle dějství, přestávky byly před poslední scénou prvního a druhého dějství, což v případě Oněgina příliš nevadí. I když spojit druhé a třetí dějství a polonézu použít jako meziaktní hudbu je už dnes také vlastně konvence. Texty Jakuba Kruliše v programu se objevují i v materiálech k inscenaci Oněgina v ND Brno, což se mi zdá směšné.
Jak jsem psal hned zezačátku, těžko vyčítat studentům, že nezvládli nezvládnutelné. Bombastická reklama na všechny nedostatky spíš upozornila, než aby je zakryla, a největší studentská inscenace v dějinách JAMU i českých zemí skončila neslavně. Hlavní vina leží – považuji za nutné to zopakovat – na pedagogickém vedení.
Petr Iljič Čajkovskij: Eugen Oněgin, libreto Konstantin Šilovskij a skladatel podle románu A. S. Puškina. Hudební nastudování: Zuzana Pirnerová, režie: Tomáš Pilař, scéna: Anna Solilová, kostýmy (sólisté): Ivana Miklošová, kostýmy (sbor a balet): Veronika Fiurášková, světelný design: Anna Solilová, choreografie: Hana Litterová, sbormistr: Lukáš Kozubík. Taťána: Lenka Turčanová, Olga: Aneta Petrasová, Oněgin: Pavel Kaťušin, Lenskij: Václav Čížek, Larina: Alena Nevimová, Filipěvna: Lucie Szabová, Gremin: Jan Kučera, Triquet: Lukáš Hacek, Zařeckij / Setník: Petr Karas, němé role (sochy): Jan Maňák a Pavel Ševčík. JAO, orchestr posluchačů Hudební fakulty JAMU, studenti Taneční konzervatoře Brno, smíšený sbor pod vedením Jakuba Kozubíka. 27. března 2011, divadlo Barka, Brno, Komorní opera Hudební fakulty JAMU.
Leave a Reply