Serenata Il natal di Giove – Zrození Jupiterovo – zapomenutého jaroměřického skladatele Karla Müllera je jednou z novinek letošního ročníku festivalu Olomoucké barokní slavnosti. První ze série čtyř představení se odehrálo ve středu večer.
Pokud člověk vůbec narazí v hudebních slovnících a encyklopediích na jméno Carl Müller, bude to pravděpodobně někdo jiný než autor holdovací serenaty Il natal di Giove – Zrození Jupiterovo –, která byla patrně uvedena k oslavě narozenin hraběte Jana Adama Quastenberga v únoru 1748. O životě jaroměřického Carla Müllera narozeného v roce 1719 se takřka nic neví, z jeho tvorby se téměř nic nedochovalo a po odchodu ze služeb Quastenbergů jeho stopa úplně mizí.
Uvedení jeho serenaty na Olomouckých barokních slavnostech je tedy svým způsobem unikát – českých hudebně-dramatických děl z období baroka existuje jen několik a v archivu Quastenbergů se povedlo objevit jedno zcela neznámé. Muzikologická bádání kolem hudebního dění v Jaroměřicích započal již takřka před sto lety Vladimír Helfert a provedení Müllerovy serenaty vlastně uvedlo do života nedávné práce muzikoložek Jany Perutkové a Michaely Macháčkové. Z jiného úhlu pohledu se jedná o praktickou ukázkou toho, jak vypadala běžná hudební produkce v době kolem poloviny 18. století.
Nenechá-li se divák a posluchač jen unášet samotným představením, může ho napadnout, kolik takové hudby asi muselo být napsáno a potom hned založeno nebo rovnou ztraceno. Tehdejší běžná produkce měla sice jiná pravidla a prostředky, ale v rámci možností a potřeb byla stejně rozsáhlá a účelová jako ta dnešní. Jedná se také o možnost nahlédnout do dobových schémat a klišé.
Carl Müller zhudebnil libreto Pietra Metastasia založené na špatně pochopeném proroctví. Bohové nepřijmou tradiční oběť a zdá se, že bude muset být obětována jedna z krétských princezen. Sestry se od sebe nechtějí odloučit a jako oběti se nabízejí obě. Nakonec se zjeví bohyně Themis, oznámí zrození Jupitera a správně vyloží znamení: obě sestry byly vyvoleny jako Jupiterovy opatrovnice.
Metafora převzatá z antické mytologie bere příběh jen jako kostru a hovoří o ušlechtilé ctnosti, která se umí nezištně vzdát i vlastního života, o naději, která se neztrácí ani v nejhorších bouřích, a především o svrchovanosti a neproniknutelnosti božských záměrů. Skrze antickou tematiku se probírají tři základní křesťanské ctnosti: láska, naděje a víra. Hold narozenému božstvu – tedy panovníkovi – vlastně zůstává poněkud stranou.
Serenatu Il natal di Giove nastudoval hudebně i scénicky Tomáš Hanzlík, který navíc celé představení řídil od violového pultu svého orchestru Ensemble Damian. Vyjadřovací prostředky Tomáše Hanzlíka vycházejí z doby baroka v hudebním výrazu a stylu, ale také v pojetí herectví, scény i kostýmů. Především ve scénickém provedení se jedná o jakési současné parafráze a reflexe barokního uvažování, nikoli o hledání nových paralel, které by zasadily stará schémata a metafory do současného kontextu a snažily se hledat citlivé styčné body mezi barokem a dneškem.
Barokní východiska jsou ale navzdory výrazným kostýmům a celkové stylizaci pojatá komorně a bez pompéznosti. Představení zasazená do atria bývalého jezuitského konviktu v Olomouci mají civilní a bezprostřední atmosféru, v níž se všechny vznešené osoby i pravdy zdají být na dosah ruky.
Provedení serenaty bylo vyrovnané a netrčely z něj ani hvězdy, ani průšvihy. To ovšem neznamená, že se jedná o nezajímavý průměr, ale spíš o práci s mladými hudebníky a především pěvci, kteří ještě mají většinu kariéry před sebou, pokud už vůbec s nějakou kariérou začali. Stará hudba ale mladým hlasům svědčí – když v ní některé virtuózní pasáže bezchybně nezvládnou, alespoň se jimi neničí.
Hana Holodňáková v roli obětující se Melite zněla velmi nadějně stejně jako minulý týden v serenatě Leonarda Vinciho. Aneta Ručková jako její sestra Amaltea zněla vedle ní poněkud ostře. Dora Rubart-Pavlíková byla přesvědčivá a vznešená bohyně Themis. Kontratenorista Filip Dámec tentokrát zpíval tenorovou roli kněze Cassandra – neobvyklou polohu ustál se ctí, i když bylo poznat, že se s ní trošku potýká (z dnešního hlediska se ze všeho nejspíš jedná o roli pro vysoký baryton – něco jako Pelléas). Vojtěch Pačák zpíval náročnou roli Adrasta včetně rozbouřené koloraturní árie – je to nadějný hlas, ale potřebuje ještě hodně učení a kázně.
Olomoucké barokní slavnosti jsou duchovním dítětem Tomáše Hanzlíka – vede je hudebně, je autorem inscenací i některých uváděných oper. Festival tím získává kompaktní styl, všechno vychází zřetelně z jedné ruky i poetiky. Zároveň se ale jedná o velmi uzavřenou platformu, která může v návštěvníkovi několika po sobě jdoucích představení snadno vyvolat pocit monotónní manýry – především po divadelní stránce. Snad by stálo za úvahu pokusit se najít lidsky souznějícího režiséra, který by zároveň pracoval výrazně odlišnými prostředky.
Jednoznačným kladem festivalu je zaměření na vlastní originální produkce, které částečně přecházejí z jednoho ročníku do druhého a postupně k nim přibývají další. Něco podobného – i když s úplně jinými ambicemi, rozměry i záměry – u nás mezi operními festivaly dělají snad už jen New Opera Days Ostrava.
Nejbližším programem Olomouckých barokních slavností jsou dvě reprízy serenaty Carla Müllera Il natal di Giove: ty se konají 21. a 22. července, tedy dnes a zítra. 24. až 27. července to budou opery Tomáše Hanzlíka Endymio a Yta innocens a na závěr festivalu od 27. do 30. července La Senna festeggiante Antonia Vivaldiho.
Carl Müller: Il natal di Giove, libreto Pietro Metastasio. Holdovací serenata. Hudební nastudování, režie a výprava – Tomáš Hanzlík, Ensemble Damian. 19. 7. 2017, Umělecké centrum Univerzity Palackého v Olomouci, Olomoucké barokní slavnosti.
Leave a Reply