Zlatý západ na jevišti se zlatou oponou

20. 9. 2015, 0.01 | Boris Klepal

Spolupracuje s významnými operními domy a dirigenty na celém světě. Už ani nevím, kolikrát jsem touto obecnou a bezradnou větu četl v životopisech hudebníků všeho druhu. Pokud chce tuto informaci nepochybně potvrdit operní pěvec, musí zpívat v Metropolitní opeře.

Metropolitní opera v New Yorku je dnes nejslavnější operní dům světa, všechny legendy vedle ní vybledly bez ohledu na to, jak dobře se v nich hraje. La Scala má zvuk pro staromilce, Vídeňská státní opera jakbysmet, co znamená angažmá v Curychu už je potřeba publiku vysvětlovat a úspěch takového vysvětlování je nejistý. Pokud se ale zpěvák otře jen šosem kabátu o Metropolitní operu, bude si to psát do referencí navěky a mezi všemi jeho angažmá to bude vždy na prvním mediálním místě. Nebylo to tak vždy, ale Metropolitní si svou pozici začala dobývat velmi brzy po svém vzniku.

Možná se může zdát až nespravedlivé, jak absolutní výsluní dnes Metropolitní opera znamená, ale je to výsledek dlouhodobé práce. MET svoje umění vždy vyvážela a na povědomí o své kvalitě usilovně pracovala. Nutila své umělce do únavných zájezdů, stěžovala si na ně už Ema Destinová a pěvci byli povinného trmácení po celých Spojených státech zbaveni až v 50. letech minulého století. Tradiční sobotní matiné vysílal rozhlas mnoho desítek let nejen v USA, ale často i do celého světa – skrz stanici Vltava jsme je občas poslouchali i my. Skvěle prodané kinopřenosy zpečetily mediální slávu MET jako prvního operního domu světa, který zve jen úspěšné pěvce – účinkováním v MET se z nich stávají ti nejúspěšnější.

Samozřejmě je to všechno od začátku podloženo i ohromnými penězi, o kterých se našim divadlům ani nezdá. „Tak zas jedu do té dolárie, kde se ještě platí za árie,“ veršoval Karel Burian, když se chystal na jednu ze svých sezón v MET. Působil tam v letech 1906–1913, byl protagonistou wagnerovských představení a šatnu sdílel s protagonistou absolutním: s Enricem Carusem. Středem pozornosti byl italský repertoár, Carusovou partnerkou v něm bývala Ema Destinová, dirigentským guru Arturo Toscanini. Zdrojem ideálního hudebního materiálu pro ně byl Giacomo Puccini, autor první světové premiéry, která se v MET odehrála.

La fanciulla del West – česky uváděná jako Děvče ze zlatého Západu – měla při premiéře fantastický úspěch. Caruso v roli bandity Ramerreze (čili Dicka Johnsona), Destinová jako hospodská Minnie a Pascuale Amato jako šerif Rance, Toscanini u dirigentského pultu, Puccini jako autor a navíc americký námět ze zlatokopeckého prostředí… Metropolitní položila svému publiku k nohám to nejlepší, co měla. Dílo samo přitom není typický pucciniovský trhák jako Tosca nebo Bohéma, populárními áriemi nehýří. Hudební ucelenost a symfonicky propracovaný orchestr jsou v rámci Pucciniho tvorby mimořádné, publikum ale od mistra italské opery čeká něco jiného a La fanciulla del West se po opadnutí módní vlny už hrála a hraje spíš ojediněle.

Pro dnešní matiné jsem vybral výběr z první opery napsané pro Metropolitní operu a její slavné jeviště se zlatou oponou. Je to nahrávka z roku 1958, ve dvou hlavních rolích s italskými pěvci výběrové kategorie – oba patřili k předním členům milánské La Scaly i MET. Hospodskou Minnie zpívá Renata Tebaldi, kterou za andělský hlas označil i Toscanini – ten samý, který řídil světovou premiéru s Emou Destinovou, a díky pevnému zdraví a nezdolné energii dirigoval skoro až do své smrti v roce 1957. Tebaldi byla věčnou rivalkou Marie Callas: spory mezi „callasiány“ a „tebaldiány“ patřily k opernímu životu 50. let a obě zpěvačky využívaly kontroverze a spory k udržení mediální pozornosti. Dicka Johnsona zpívá Mario Del Monaco, hrdinný tenor takového objemu a síly, až se divím, že operní domy, kde zpíval, ještě stojí. Fantastický hlas, který si nelze splést. Šerifa Jacka Rance zpívá americký barytonista Cornell MacNeil, kterého debut v Metropolitní i ve Scale čekal rok po této nahrávce. Hraje orchestr Accademia di Santa Cecilia, řídí Franco Capuana.

Zlatokop na cestě do Kalifornie, karikatura z roku 1850

Zlatokop na cestě do Kalifornie, karikatura z roku 1850

Zanechte komentář