Úspěšné nahlédnutí do hudební Vídně

3. 5. 2012, 7.01 | Boris Klepal

Filharmonie Brno se v rámci abonentního cyklu Jeunesse představila ve vídeňském Konzerthausu. A nutno říci, že v hudebně zmlsané Vídni obstála se ctí.

Christina Brabetz, Aleksandar Marković, Filharmonie Brno, Wiener Konzerthaus, foto Boris Klepal

Návštěvníci brněnských koncertů v Janáčkově divadle by možná užasli, kdyby uslyšeli zvuk smyčců a naslepo by možná sotva uvěřili, že poslouchají ten samý orchestr, na jaký jsou celá léta zvyklí. Filharmonici se v akustickém milieu Konzerthausu opět přihlásili o důstojný koncertní sál pro Brno, který bude zřejmě postaven hned poté, co přesuneme nádraží a myslivec definitivně zachrání Červenou karkulku. Celkový zvuk konečně získal solidní a mohutný základ, na němž bylo možno budovat všechno ostatní. Projev orchestru tak byl vyrovnanější, stručně řečeno bylo možné si konečně udělat obrázek o tom, jak zní doopravdy. A zjištění to bylo potěšující.

Úvodní Concert romanesc Györgyho Ligetiho patří k ranným skladbám autora, jehož hudba konzervativní posluchače spíš děsí. V tomto případě jsme se setkali s folklorismem připomínajícím Zoltána Kodályho, hybnou a v podstatě veselou skladbou postavenou na vysledovatelné tematické práci. Aleksandar Marković držel orchestr ve svižném tempu, z nějž se dokázal odpíchnout ještě k efektním gradacím. Působivé byly i dynamické zvraty z fortissima k pianissimu v přechodech mezi jednotlivými částmi.

Název abonentní řady Jeunesse naplnila svou přítomností houslistka Christina Brabetz v sólovém partu Koncertu pro housle a orchestr č. 1 Henriho Wieniawskiho. Pokud jejímu mládí něco neodpovídalo, byla to její technická vyzrálost a celková suverenita, s jakou se náročné skladby zmocnila. Tón měla spíš užší, ale pěkně kulatý a lehce sonorní, výborně artikulovala i ve velmi rychlých bězích. V oduševnělé druhé větě – Modlitbě – však dokázala rozvinout i nádhernou kantilénu. Technika jí ale také dávala hbitost, kterou zcela v souladu se svými osmnácti lety občas nedokázala udržet na uzdě a především v závěru orchestru rytmicky utíkala. Celkově byl však její výkon přinejmenším pozoruhodný a doufám, že se podaří ji přilákat i do Brna.

Symfonie č. 7 Antonína Dvořáka patří ke kmenovým dílům světového repertoáru. Máme k ní ovšem citovější vztah a své představy, jak by měla vypadat. Aleksandar Marković se k ní postavil jinak, než jsme zvyklí, ale nebyl to jen zvyk, co trpělo. Nepopírám, že je možné hrát Dvořáka velmi energicky a s rytmickou důsledností metronomu. Co se však hodilo k Ligetimu, u Dvořáka selhávalo. Orchestr nedělal žádné výrazné chyby, ale chyběla zpěvnost a vřelost. Tento pocit byl zdůrazněn ještě ve Slovanském tanci č. 2, který zazněl jako přídavek. Nechci si příliš stěžovat na koncert, který orchestr provedl ve všech částech v podstatě výborně, Markovićovo pojetí Dvořáka mi ale nesedlo.

Příjemným překvapením byl i téměř plný sál, velmi střízlivě odhaduji 1600 lidí z celkové kapacity 1860, spíš to ale bylo víc. Připomínám, že o kousek vedle v Musikvereinu hráli Berlínští filharmonici a Gustavo Dudamel, ve Staatsoper hráli Cavalerii rusticanuKomedianty, v Theater an der Wien Thomasova Hamleta a v samotném Konzerthausu probíhal paralelně ještě jeden komorní koncert. Značka Brünner Philharmoniker se v takové nabídce poněkud ztrácí. Ovšem potenciál vídeňského publika a jeho chuť přijít na neznámý orchestr je udivující a zatím můžeme jen tiše závidět a pídit se po příčinách. Filharmonie Brno zahrála koncert, který v kontextu vídeňského hudebního života bez problémů a mhouření očí obstál, včetně vřelého a zaslouženého ohlasu obecenstva.

György Ligeti: Concert romanesc, Henri Wieniawski: Koncert pro housle a orchestr č. 1 fis-moll op. 14, Antonín Dvořák: Symfonie č. 7 d-moll op. 70. Hudební nastudování – Aleksandar Marković, Christina Brabetz – housle, Filharmonie Brno. 2. 5. 2012, Wiener Konzerthaus, Vídeň.

Zanechte komentář