Inscenovat klasicistní operu dnes není zrovna jednoduchý úkol. Emocionalita sešněrovaná do přísných forem je současnému divákovi víceméně cizí a je vysoce pravděpodobné, že si s ní nebude vědět rady, pokud nebude inscenačně naveden. Logicky tu dochází ke střetu dvou tendencí, které jsou v určitém rozporu: na jedné straně stojí dnes již téměř povinnost provozovat starou hudbu historicky poučeně, na druhé straně současný inscenační přístup.

Režisér Tomáš Studený se rozhodl zahrát Lékárníka o něčem jiném, než je původně napsán, přesněji řečeno pokusil se promítnout libreto do současných reálií a zinscenovat jeho paralelní verzi. Úspěch či neúspěch takového přístupu závisí na tom, jestli publikum přijme režisérovu alternativu jako legitimní, nebo zda ji odsoudí jako nepřípustné zasahování do autorova originálu. Nespornou výhodou byl fakt, že většina diváků Lékárníka pravděpodobně nezná a nemá žádnou zafixovanou představu o tom, jak by měl “správně” vypadat, a také komický námět, který snese více volnosti při ztvárnění.

Vlastní děj opery asi připomene ze všeho nejvíc Lazebníka sevillského: s mladou dívkou by se rád oženil její starý poručník, ta si nakonec zvolí mladého nápadníka, navíc jí tu nadbíhá ještě jeden místní hejsek. Podle Tomáše Studeného přijela ona mladá dívka na praxi do Itálie ke kamarádovi svého otce, aby se stala objektem zájmu mladého zaměstnance lékárny, dealera léků i otcova kamaráda, přičemž pro ni není jednoduché si z těch tří vybrat. Základním objektem scény je obrovské, realisticky ztvárněné balení Ibuprofenu, tvary a barvami tabletek jsou inspirovány i kostýmy a rekvizity, především nábytek. Jakkoli jsou balení různých léků v policích tak realistická, až vzbuzují podezření, že se jedná o – v opeře naprosto nevídaný – product placement, herecká akce samotná probíhá jakoby pod vlivem nějakých omamných prostředků. Koneckonců v jednom místě je rozehrána i kriminální zápletka, která naznačuje, že mladý dealer obchoduje i s účinnějšími látkami, než jsou ty povolené, a starý lékárník si jimi rád podpoří svou představivost. Byť to může působit podivně, nic zvláštního na tom vlastně není, vždyť generace Woodstocku už je dávno v důchodu. Stejně současně a realisticky působily krátké úryvky z dívčina deníku psané jazykem dnešních teenagerů, charakteristické způsoby distributora léků i zaměstnance lékárny i zvuk šumivé vitaminové tablety, který odděloval jednotlivá dějství. Režie nešla přímo proti hudbě, i když ignorovala manýry číslové opery a snažila se na jejím podkladu sehrát společenskou komedii ze současnosti, což se jí podle mého názoru podařilo.

Pásmo hudby se odehrávalo paralelně s divadelní akcí, která souvisela jen volně a dávala divákovi prostor pro vlastní fantazii a výklad. Třetím prvkem hudebně-divadelní koláže bylo titulkovací zařízení, na němž tentokrát neběžel překlad zpívaného textu, ale titulky z novin, jež nahradily brechtovského vypravěče a ironicky komentovaly děj. Některé postupy mi připadaly jako samoúčelné vtípky, především uklízečka se sluchátky na uších, která občas prošla lékárnou nebo zákazníci rabující léky. Je mi jasné, že se teď dostanu na tenký led, ale pokud mám říci, co mi na inscenaci vadilo, tak to, že představení nemělo – zvlášť ze začátku – potřebnou jiskru a utápělo se v nejistotě, což bylo znát i na reakcích diváků, kteří se rozehřáli a začali se projevovat až asi v polovině celého představení (hrálo se bez přestávek). Myslím, že na to měl částečně vliv opatrnický přístup divadla, které se v úvodních titulcích publiku málem omlouvalo, že zkouší hrát trošku neobvykle, nepochybně na to mělo vliv poněkud unylé hudební nastudování.

Pokud se říká, že provozovat Haydna je hudební hygiena, měli by se všichni premiéroví účinkující mýt častěji, z čehož bych vyjmul snad jedině Zoltána Kordu. Orchestr falešnými tóny nešetřil ve všech sekcích a nakonec bylo lepší se na jeho výkon pokud možno příliš nesoustředit a věnovat pozornost spíš pěvcům. Zoltán Korda jako starý lékárník Sempronio potvrdil své komické i pěvecké vlohy a byl jistotou k níž bylo možno se vždy uchýlit. Ostatní pěvci podali dobré herecké výkony (především Jana Krajčovičová v roli dealera Volpina), ale s pěveckými party se v náročnějších pasážích spíš potýkali, množství rezerv skýtala především koloraturní technika. Jednoznačným motorem představení byla tentokrát režijní stránka, hudební za ní spíš pokulhávala.

Současné vedení se pokouší do opery Národního divadla Brno vpouštět svěží vzduch – sice opatrně a zadními dveřmi, ale přece. Doufám, že malé dávky povzbuzujících prostředků, které jsou divákům podávány v Redutě proniknou ve větším měřítku i na velkou scénu Janáčkova divadla, která by zasloužila zbavit popisných inscenací bez vnitřního obsahu, po nichž konzervativní okruh publika stále touží bez ohledu na věk. Způsob, jakým je inscenován Lékárník, samozřejmě nepředstavuje univerzální recept jak modernizovat operu, ale ukazuje jednu z možností, jak to lze provést. Jedná se o živé komunikující divadlo, které se snaží diváka spíš vtáhnout do sebe než mu něco vysvětlovat. Také bych chtěl zdůraznit, že se nejedná o žádné experimentování, ale o živý současný přístup, který nelpí bezmyšlenkovitě na tradicích a nepokládá je za nedotknutelná dogmata.

Joseph Haydn: Lékárník (Lo Speziale), libreto: Carlo Goldoni, úprava Carl Friberth. Hudební nastudování: Ondrej Olos, režie: Tomáš Studený, scéna a kostýmy: Eva Jiřikovská, choreografie: Hana Košíková. Sempronio – Zoltán Korda, Mengone – Ondrej Šaling, Grilletta – Lucie Kašpárková, Volpino – Jana Krajčovičová, orchestr Janáčkovy opery NDB. 9. dubna 2010, divadlo Reduta, Brno.