Rusalka – poezie hudby a jeviště

27. 2. 2012, 7.31 | Boris Klepal

Rusalka by z českého operního divadla nikdy neměla zmizet, v brněnské opeře se alespoň znovu objevila. Navíc ve strhujícím nastudování, důstojném velkého díla.

Ježibaba, Rusalka, Cizí kněžna

Před námi není lesní jezírko a zelený mužík na topole podle skal, ale svět bytostí, kterým nerozumíme. Vnímáme je jen skrz průsvitné, a přece neprostupné stěny japonského příbytku. Vodník je spíš vládce tohoto světa než starostlivý tatík a jeho střelné lamento k bledé Rusalce zní napůl jako výhružka. Vodní hladina je naznačená modrou zářící linií, místy se rozvlní do prostoru v zadní projekci. Stylizovaná pohyblivá stěna se spouští shora a tvoří neostrý předěl mezi živly a lidmi. Jen kentauři mohou tam i onam, patří do obou světů zároveň, stejně jako Ježibaba a její alter ego – Cizí kněžna. A navíc Černá laň, nositelka svůdně jednoduchých řešení, jablka i dýky s jejíž pomocí se může vrátit mezi své sestry Rusalka – Bílá laň, jež byla ulovena. Měsíc není jako rybí oko, ale jako oko vševidoucího strážce, který všechno sleduje, vnímá a nakonec se pomalu rozhýbe jako kyvadlo hodin, které měří čas zbývající do věčnosti. Kolem soch Matyáše Brauna míjejí kostýmy, které si půjčily imaginaci Gustava Klimta. Baroko a secese si tu podávají ruku jako v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.

Žínky, Vodník

Lidský svět, to jsou malované kulisy loutkového divadla, lovecké trofeje a erby nošené s nediskutovanou totalitní posvátností. Rituály bez obsahu, společné pózování Prince a lovecké družiny s kořistí, etiketa u stolu, povinnosti hostitele stavěné před city milence, aby jako tisíckrát opakovaná mantra nakonec pohnuly srdcem i duší. Lidskou duší, kterou musí pomilovat Bůh, aby došla klidu, jak připomíná posledními slovy prokletá Rusalka. A velikosti její oběti nic neubere ani tisíc kuchyňských utěrek, na nichž je toto sdělení vyšito. Některé pravdy jsou tak velké, že je nelze rozmělnit.

Princ, Rusalka

Janáčkovo divadlo nazvalo novou inscenaci Rusalky Antonína Dvořáka scénickou básní, což nebylo nijak nadnesené, ačkoliv se tomu režisér Vladimír Morávek poněkud bránil. Na nabídku režírovat jednu z nejoblíbenějších českých oper přistoupil v době, kdy vrcholila první vlna emocí kolem snižování dotací příspěvkovým organizacím v Brně a Daniel Dvořák publikoval svůj provokativní návrh na zrušení operního souboru. Vladimír Morávek k tomu podotkl, že nabídku přijal jako vyjádření postoje k tomuto návrhu, který – jakkoliv se jednalo o jasnou provokaci – neměl být vysloven nahlas už jenom proto, aby ho tupě škudlivá magistrátní smečka náhodou nevzala vážně. Musím říci, že bych byl rád, kdyby tímto způsobem – tedy skvěle odvedenou uměleckou prací – vyjadřovalo své postoje více umělců. Opera bez velkého vnějšího konfliktu postavená na vnitřním vývoji Prince a především Rusalky držela publikum v pozorném napětí jako dobrodružný film.

Ježibaba, Cizí kněžna

Chtěl bych se tu jen krátce pozastavit nad tolikrát diskutovaným a proklínaným přenášením děje do jiného času či prostředí. Divák bažící po „klasických“ inscenacích obvykle není schopen popsat, co tím vlastně myslí, kromě toho, že by jevištní provedení mělo vypadat přibližně stejně jako před sto lety. V tom mohl spočívat kámen úrazu Morávkovy inscenace přestože Rusalku není kam přenášet, pohybuje se v pohádkové neurčitosti (ačkoliv pohádkou není), zcela mimo reálný čas i prostor. Fixace konzervativního diváka na realistickou přírodní scénu a vodníka v zeleném fráčku s blánami mezi prsty je ale velmi silná a o to víc hodnotím fakt, že básnivé jevištní ztvárnění mělo úspěch i u obecenstva. Troufám si tvrdit, že příčinou tohoto úspěchu byla promyšlená důslednost celkové koncepce a estetická svrchovanost, která dokázala skloubit barokní sochy, secesní kostýmy a prvky japonské kultury do jednotně působícího výsledného tvaru. Všechny tyto zdánlivě nesourodé inspirace měly navíc vysledovatelnou logiku od vyjádření emocí, lovecké symboliky až po ztvárnění vzdáleného, nepochopitelného světa. Vladimír Morávek navíc režíroval maximálně „pěvecky“. Zahrnul jeviště vedlejšími akcemi v zadním plánu, zatímco pěvci mohli v klidu zpívat na rampě aniž působili staticky díky dobře voleným, často i velmi patetickým gestům a uměřenému pohybu. Setkal se tu současný režisérský přístup s myšlením operního staromilce ve zcela nečekané a funkční syntéze. Scéna Daniela Dvořáka kombinovala barokní sochy se strohou funkčností japonské bytové architektury, v kontrastu byla záměrná prvoplánová naivita kulis lidského prostředí. Neadekvátně přehnaná byla rudými zářivkami žhnoucí pekelná chatrč Ježibaby – její příbytek by měl být stejně jako ona spíš na pomezí dvou světů, ne mimo ně. Kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové se inspirovaly plátny Gustava Klimta a připomínaly dobu, v níž Rusalka vznikla, i ohlasy secese v libretu.

Princ, Rusalka

Korunou vynikající inscenace ale bylo hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka, jak tomu v opeře má a musí být. Každá úspěšná opera musí stát na silné a dobře provedené hudbě, v opačném případě nepomohou myšlenkové obsahy, filosofické přesahy ani důmyslné interpretace. O silné hudbě Rusalky asi není potřeba diskutovat a Jaroslavu Kyzlinkovi orchestr básnil ve výkonu, jenž tvořil hudební obraz mystéria o lásce, zradě, smrti a spáse. Bylo znát, že dirigent má Rusalku dobře zažitou a koncepčně přesně ví, co si s ní počít. Lyrický, měkký zvuk smyčců vytvářel základ romanticky sytého, širokého, ale zároveň dobře čitelného zvuku orchestru. Zcela v duchu klasického rysu Dvořákovy tvorby se nesla tempová uměřenost a strohé vnímání rytmu bez zneužívání rubata, posunů na dlouhých slabikách apod. Nutno říci, že Jaroslav Kyzlink si po této stránce velmi vzorně všímá i pěvců – nejen co se týká nástupů, ale pomáhá jim držet se v rytmu jak to jenom jde. Jistota, kterou jim to bezesporu dodává, byla znát na vesměs výborných výkonech. Vynikající dojem kazily horny, především sólová v prvním aktu. Sbor odvedl svou práci na úrovni, na jakou je Brno zvyklé – tedy na té nejvyšší.

Černá laň

Ansámbl Lesních žínek tvořily Tereza Merklová Kyzlinková, Jana WallingerováRadka Hudečková. Hlasy se jim dobře pojily, zpívaly sympaticky na celek a neproducírovaly se. Drobné rytmické rozkolísanosti v začátku první scény rychle zmizely, ve třetím dějství byly perfektní. Jiří Sulženko má barvou spíš světlejší bas, mechanicky očekávané hakenovské profondo to není, ale ani tremolo, které k velkému představiteli Vodníka také patřilo. Sulženko byl vynikající v lyricko-dramatických pasážích, které tvoří větší část Vodníkova partu, úvodní komická scéna s žínkami jeho naturelu zřejmě není úplně blízká. Ve svém velkém výstupu ve druhém dějství strhl publikum zcela zaslouženě k „nepatřičnému“ potlesku na otevřené scéně. Pavla Vykopalová byla lyrická, křehká, dojemná a nesentimentální Rusalka, její výkon byl fantastický od začátku až do konce. Myslete si o něm libovolný superlativ a pravděpodobně se nespletete. Bylo jí také i v těch nejvypjatějších pasážích dokonale rozumět stejně jako Jiřímu Sulženkovi. Ježibaba Heleny Zubanovich se vymykala z celku komolenou výslovností češtiny, což bych jí odpustil, ale hůře také nevyrovnaným hlasem, kde horní oktáva byla znělejší než spodní. Vyrážené vysoké tóny s nepěknou veristickou manýrou vybočovaly z čisté interpretace ostatních pěvců, kteří si vystačili s čistě hudebními prostředky bez stylizovaných výkřiků, parlanda atd. V kombinaci s výtvarnou vulgaritou jejího příbytku mě napadlo, že by to snad mohl být i záměr, ale spíše se tyto dva aspekty setkaly neplánovaně. Petr Císař zazpíval tristanovsky tesknou píseň Lovce s maximální snahou a bez vyložených chyb, potřeboval by nabýt více jevištní jistoty. Peter Berger zpíval s mírnou indispozicí znatelnou v nenápadném, snad podvědomém šetření hlasem v prvním dějství, ale i tak byl obdivuhodný – lyrickými prostředky se dokázal vyrovnat s nejednoznačnou rolí rozpolceného Prince a jeho výkon s časem stále rostl k lepšímu. V duetu s Cizí kněžnou a ve finále s Rusalkou už byl perfektní. Komický výstup Hajného a Kuchtíka v úvodu druhého dějství výrazově mírně vyšuměl. Martina KrálíkováJiří Klecker pojali bodrý hlas xenofobního lidu příliš vážně. Týkal se jich také nejvážnější škrt v celé partituře – jejich výstup ve třetím dějství byl zcela vypuštěn. Iveta Jiříková jako Cizí kněžna zpívala hezky, ale potřebovala by pro tuto roli mohutnější hlas a dramatičtější projev, tady příliš mnoho lyriky není na místě. Její role se zrcadlově doplňovala s Ježibabou, která za ni ve finále druhého dějství převzala verš „v hlubinu pekla bezejmenou“.

Na závěr bych této inscenaci rád popřál co nejdelší jevištní život. Myslím, že by se mohla stát součástí repertoáru, která bude stát za návštěvu a obnovování ještě po mnoha letech.

Antonín Dvořák: Rusalka, libreto Jaroslav Kvapil. Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink, režie: Vladimír Morávek, scéna: Daniel Dvořák, kostýmy: Sylva Zimula Hanáková, choreografie: Ladislava Košíková, videoprojekce: Tomáš Hrůza. Rusalka – Pavla Vykopalová, Princ – Peter Berger, Vodník – Jiří Sulženko, Cizí kněžna – Iveta Jiříková, Ježibaba – Helena Zubanovich, Kuchtík – Martina Králíková, Hajný – Jiří Klecker, 1. žínka – Tereza Merklová Kyzlinková, 2. žínka – Jana Wallingerová, 3. žínka – Radka Hudečková, Lovec – Petr Císař. Orchestr a sbor Janáčkovy opery ND Brno. 24. 2. 2012 (premiéra), Janáčkovo divadlo, Brno.

Poznámka: Obrazový doprovod je spíš ilustrační, protože fotky s kompletním premiérovým obsazením nejsou zatím k dispozici. Autorkou je Jana Hallová.

Komentáře k článku „Rusalka – poezie hudby a jeviště“

  1. Martina Králíková napsal:

    Náš „vážný“ výstup byl záměrem p.režiséra Morávka, který si nepřál, aby tato scéna byla komická, tudíž jsme se snažili jeho představám co nejvíce vyhovět. Jen pro vysvětlení 🙂

  2. jana prochazkova napsal:

    Chci hrozně moc vidět nejen první žínku – ale celou tuto moji oblíbenou operu…. už se těším..

  3. Petr Jetelina napsal:

    Ano, souhlasím se vším. Odcházel jsem nadšen a určitě přijdu opakovaně. Proud symbolů „světla a tmy“, který se hrnul z jeviště jsem ani nestačil pochytat. Pavla Vykopalová byla úžasná, Peter Berger a Jiří Sulženko taky. Ráno jsem slyšel v rádiu Helenu Havlíkovou a měl jsem dojem, že jsme nebyli na stejném představení.

  4. Martin Bojda napsal:

    Na premiéře jsem bohužel nebyl, inscenaci budu moci posoudit dle reprízy. „Pozdvižení“ okolo premiéry je sympatické, názory ovšem dost protikladné.

    Dovolil bych si toliko poznámku k těm „moderním“ a „realistický“ režiím/scénografiím. Rozhodně není moderní, co je ne-realistické ve smyslu abstrakce, tak jako ne vše nejasné je nutně hluboké. Obé patří k stereotypům německého myšlení, na něž ovšem sami někteří Němci upozorňovali, což jim (ač nemusíme souhlasit s jejich názory jako takovými) slouží ke cti. Tedy: režie buď odpovídá, nebo neodpovídá libretu. Tu, která neodpovídá, rovnou zavrhněme. Příklad – Lohenrgin přijede (1) na labuti, nebo (2) na motorce; Valkýra se odehrává (1) mimo časoprostor, (2) v konkrétním časoprostoru. Dvojku automaticky mažu, je to nesmysl. V rámci 1. případu jsou dvě cesty – odehrává-li se opera v lesích, u jezera, atp., může toto prostředí být ztvárněno 1a) „realisticky“, 1b) „ne-realisticky“ (symbol, náznak, abstrakce). Pokud byla Morávkova Rusalka 1b, ne 2, pak prosím. Ani v rámci 1b se však nesmí jít proti duchu, poetice díla, nakolik je (dramaticky) určující. Také tento případ 1b je však trochu „heretický“, řekněme s G. K. Chestertonem, a odpovídající německé tradici chápání vnějšího světa jakou pouhé subjektivně relativní fenomenality, sebeprojekce, představy. Tato tradice se zdá velmi hluboká, je ale ve skutečnosti velmi povrchní ve vztahu k vnějšímu světu – staví jako „jedinou skutečnost“ ideálno (Hegel), místo aby usilovala spatřit je v tomto světě! To je přece mnohem těžší – ale i krásnější! S tím souvisí i odmítání interpretační praxe – absolutně novátorské se jeví jako odvážné, je ale zbabělé, protože budoucnost je otevřená svévoli, zatímco minulost daná – a většinou lépe, než bychom my dokázali! Goethe, Kantem poznamenaný zásadně, se nikdy nevzdal v tuto víru ve vnější svět jako bezprostředně prožívané, sdělené a sdílené božství, po své italské cestě, jež mu dala realitu jako idealitu, zatímco v „severských mlhách“ idealitu pouze snil(i). „Dech skutečnosti je pravou idealitou,“ říká. Osobně si myslím, že tato víra v božství světa, jaký je, ne jak si jej vysním, byla Dvořákovi mnohem bližší, a rozhodně intelektuálně náročnější je chápat jev jako symbol, ne symbol jako jev. Jezero jako takové není vůbec vulgárně „realistické“, je samo o sobě dynamikou sémantických potencí, je jen na nás, nakolik se dokážeme z (dějinně dokázané) snadnosti německého sebe-kladení substanciality vymanit!

    Asi by to bylo na velké diskuse.

  5. Jaroslav Kocurek napsal:

    Dobrý den,

    osobně hodnocení této inscenace tak jednoznačně nevidím. Je nesporné, že má velmi zajímavé momenty. Už jen po výtvarné stránce je nesmírně originální a ty kostýmy jsou prostě nádherné. Jenže jenom o výpravě to není. Pan Morávek je evidentně syžetem Rusalky uhranut a dokáže o něm velmi zajímavě přemýšlet. Ale z jeho inscenace cítím, že Dvořákova hudba jej prostě nezvedne ze židle. Ač má neustálého pohybu plnou scénu a jaksi v tom nezná míru, tam kde cítím scénický pohyb jako žádoucí (protože je obsažen v hudbě), zůstává Morávkova inscenace statická. Mám na mysli speciálně 2. jednání, kde mi některé scény připomínají spíš kostýmní show, než kvalitní operní inscenaci. Podle mě největší mínus této Rusalky je, že Vladimír Morávek nedokáže využít emotivní účinek hudby ve prospěch celkové scénické působivosti a tím diskvalifikuje sám sebe. A s tím samozřejmě souvisí i míra použití režisérovy fantazie.

    Shrnu to: od operní režie očekávám, že dokáže vybalancovat jednotlivé složky a vytvoří homogenní operní Gesamtkunstwerk. A to se v této inscenaci podle mě režisérovi nepodařilo. Ale abych nekončil smutně: Dvořák je prostě fantastický (myslím samozřejmě Antonína toho jména)!

    Jaroslav Kocurek

  6. Radka Loukotová napsal:

    Mně se ta insenace po výtvarné stránce nelíbila vůbec, a to přesně z těch důvodů, které jste vypsal. Scéna se mi v zadním plánu zdá přeplněná a rušivá (namísto toho, aby doplňovala, harmonizovala nebo zdůrazňovala dějství v prvním plánu), kulisy se mění, aniž by bylo možné vysledovat příčinu, logický sled; osobně jsem přívržencem scénického minimalismu a vadí mi věci, které na scéně jsou, aniž by měly své využití a opodstatnění, což jsem tady viděla mockrát. Celkový dojem z toho byl pro mne chaos a nedomyšlenost. Sluší se taky podotknout, že ani při druhém představení ještě nebyly postavy v zadním plánu sehrané: technika pohybu, tempo a rytmus… pokud NEMĚLY být synchronizované, měl tedy být jejich pohyb odlišen více, takto to působilo jako neusazenost, nepřipravenost.

    Na Rusalku se znovu nechystám, ta jevištní práce mě opravdu neoslovila. Akusticky to ale byl úžasný zážitek, byť Vám závidím Pavlu Vykopalovou v hl. roli, nám alternovala Anna Wierzbicka a její přízvuk byl mnohdy nepříjemný, i když snaha byla určitě velká.

  7. Libor Němec napsal:

    Dadaistická feérie Rusalka, aneb Opravdová nuda v Brně.

    Chybí snad jen průvod slonů, jinak je to nefalšovaný dort pejska a kočičky, pall mall, mišmaš, trma-vrma. Jak známo, méně bývá často více – i když co se scény týče, je v tomto případě méně dokonce ještě méně.

  8. Pavel Svojanovský napsal:

    Přeplácanost, časté střídání zadních prospektů bez jakéhokoli odůvodnění (což někdy působilo jakoby některá kulisa sjela omylem, když po pár vteřinách opět zmizela nahoru), nuda, šeď. Kostýmy sice bombastické, ale když je pod hezkou slupkou prázdno, napadá mě pojem „napucovaná žebrota“. Dirigent Kyzlink opět potvrdil, že se snaží o stoprocentní hudební preciznost, ale jedná se o preciznost chladnou, až strojovou, bez srdce – to je znakem každého jeho nastudování. Po režijní stránce je nejvíce katastrofální absolutní negace pěvců. Pan Morávek si zjevně vyhrál s vytvářením zadního plánu, neboť se v něm pořád něco děje. A to v takové neúnosné míře, že všichni ti mladí statisté, hemžící se v zadní polovině jeviště po celou dobu představení coby laně, kentauři, lovci, sluhové atd., naprosto ruší soustředění diváka a odpoutávají pozornost od pěvců v prvním plánu. Ze sólistů bych vyzdvihnul Richarda Samka v roli Prince (krásný sytý témbr, vyrovnané polohy od nejvyšší až po nejnižší, Princova smrt v jeho podání skutečně zážitek) a z těch menších úloh snad jen Lucii Kašpárkovou coby První žínku, disponující rovněž příjemným, vyváženým, přirozeným hlasem. Zbytek průměrný. Hlavně jsem šílel z Heleny Zubanovich v roli Ježibaby. Jak můžou inscenátoři dopustit takové prznění češtiny? To nemáme dost českých sólistů?

  9. FPL napsal:

    Ze zacatku jsem byl trosku vydeseny:

    – Vodnik vypadal jako konfuciansky ucenec, ktery prosel Star Wars

    – Po jevisti se podivnym zpusobem pohybovala sbirka maskar, ktera mohla pripominat pokus o popis deliria

    – Zpetna projekce byla doplnena filtrem „stary film“ z nejakeho strihaciho softu za 10 USD

    ALE z duvodu, kterym nerozumim, to cele dohromady nejak FUNGOVALO !!!

    A k tomu opravdu skvela Vykopalova – uzil jsem si to a v pristi sezone si to zopakuji.

  10. lopuch napsal:

    No, asi jsem ráda, že se to někomu líbilo. Já osobně jsem byla znechucená. Již zmíněná přeplácanost třetího plánu (Rusalka vpředu pláče nad Princem, ale vzadu furt pobíhá plno lidí, to jako proč???), nelogičnost kulis a kostýmů (proč kentauři? A když už teda kentauři, proč aji koníci? Vypadá to, že měli polystyrénové celé koně, rozpůlili je, ze zadků udělali kentaury a aby se ty hlavy taky nějak využily, tak z nich udělali koníky), celková nesourodost s příběhem a hlavně s hudbou (zmiňovaná už někým výše), z toho jsem opravdu nemohla. Bylo tam pár nápadů, které se mi opravdu líbily (měsíc jako kyvadlo, stínohra na pozadí), stejně tak kostýmy, hudba se mi líbila také (nejsem znalec, takže nějaké kiksy orchestru mi ušly, i když tam prý byly), ale to to opravdu nevytrhlo. Ke konci mě dorazila ta průhledná opona s tím odporným kýčovitým rádoby lidovým obrázkem a nápisem Duše lidská, Bůh Tě pomiluj. WTF??? Opravdu mám pocit, že Morávek to celé dost podělal. A další věc, na kterou si nevím proč nikdo nestěžoval, byla barva titulků, ne všem bylo rozumět a program jsme si ze začátku nekoupili. Byla jsem na premiéře s dalšími třemi lidmi a ani jeden nemohl ty titulky přečíst, protože byly tematicky v modré barvě a byly špatně vidět. Doufám, že aspoň tu barvu na další představení změnili, ale ono je to nakonec asi jedno, opera podle mě nemá být o tom, že se popere režie, scéna a hudba, a schválně, kdo z těch tří bude za většího machra. RAdši bych, kdyby táhli za jeden provaz.

  11. Vladimír Fuchs napsal:

    Já jsem čím dál víc udiven množstvím negativních reakcí na toto představení. Vnímám to asi úplně opačně než většina kritik a recenzí, které jsem četl. Jsem nadšený Morávkovou režií a minimalistickou choreografií paní Košíkové, líbil se mi zpěv. To představení je nádherné. Velké výhrady mám ale k provedení hudby, tolik neprofesionálně zahraných míst bych od profesionálního orchestru nečekal. Nemyslím si, že je to chyba dirigenta. Takto udělané představení ale s kvalitnějším orchestrem by se neztratilo nikde ve světě.

  12. Eva napsal:

    RUSALKA V BRNĚ

    Moc jsem se těšíla na Rusalku v Brně,

    moje chyba, že jsem si nenastudovala o tomto pojetí něco dopředu – NEBYLO BY TAKOVÉ ZDĚŠENÍ

    PROČ se chceme hrát na světové a nedržíme se toho čeho si váží v cizině nejvíc – TRADICE

    Dneska jsem narazila na názory cizinců –

    byl tam autobus z Rakouska a myslím,

    že i oni byli z té „naší světovosti “ zhrození

    JE MI TO MOC LÍTO

    Opravdu bych se přikláněla

    zrušit vše „vyumělkované“ Eva

  13. Jitka napsal:

    Škoda, že jsem si recenze nepřečetla před návštěvou představení, byla bych připravena. Výprava se mi vůbec, ale vůbec nelíbila. Stále jsem přemýšlela, „co tím básník vlastně chtěl říci“ a nemohla jsem se soustředit na hudbu. Vysvětlení něčeho jsem si přečetla ve výše uvedených příspěvcích (např. proč stále jezdily nahoru a dolů kulisy), něco mi není jasné doposud – namátkou např. co měly představovat ty postavy s roztrhanými punčochami. A spousta věcí neseděla dohromady – víly se pohybovaly jako ve vodě, do toho ti nesmyslní kentauři hrabali kopytem… Celkově to rušilo ve vnímání hudby, kde navíc chyběla jedna z pěkných árií kuchtíka a hajného. Z mého pohledu velmi nepovedené představení.

  14. Alena Dvořáková napsal:

    Chtěla jsem vidět poslední nastudování Rusalky, po včerejším shlédnutí doufám v nové. Snad nebudu muset dlouho čekat a toto nastudování bude v brzké době staženo. Nevím, co má společného Pán prstenů a Hvězdné války s Rusalkou, snad Malá mořská víla má shodné téma, ale to je pohádka od moře a ne od jezera. Opravdu tragédie to hrabání nohou, strašně ten nepřirozený pohyb ruší při sledování zpěváků. Chybí polonéza, ale alespoň jste ji neškrtli, jako „..pomstím, se pomstím“ v posledním dějství. Pochválit mohu jen Žínky a Prince. Odcházela jsem z divadla poprvé smutná z tak nešťastného pojetí naší nejkrásnější opery.

Leave a Reply to FPL