Otello. Jeden mouřenín ve třech příbězích

23. 2. 2016, 8.40 | Boris Klepal

John Osborn, Nino Machaidze, foto Werner Kmetisch

John Osborn, Nino Machaidze, foto Werner Kmetisch

Theater an der Wien, tedy Divadlo na Vídeňce, uvedl premiéru Rossiniho vážné opery Otello. Autoři opery si s Shakespearovou předlohou hlavu moc nelámali, režisér si stejně tak příliš nelámal hlavu s partiturou. Pěvecké výkony a hudební nastudování vzaly všechnu odpovědnost na sebe, jak to v dílech tohoto typu má být.

Rossiniho Otello překvapí sám o sobě každého, kdo zná alespoň povrchně Shakespearovu předlohu. Postavy jsou sice skoro stejné, ale v opeře samotné je všechno jinak. Desdemona je dcera Otellova nepřítele Elmira a tajně se za otcem nenáviděného vojevůdce provdá. Za manžela si přirom měla vzít Rodriga, který je synem benátského dóžete a hraje v opeře s Otellem zcela rovnocennou úlohu. Desdemoniným odbytým ctitelem je Jago, který se jí chce pomstít za neopětovanou lásku. Otello se sice vrací z jakési bitvy, ale celý děj se odehrává v Benátkách. Rossini, respektive jeho libretista Francesco Maria Berio tedy oholili původní drama na pouhou zápletku a naroubovali na ni vcelku standardní klišé opery seria – milostný trojúhelník, který navíc komplikuje mstivý padouch. Divák vlastně udělá lépe, když na znalost literární předlohy úplně zapomene a nebude si říkat, že knížka byla lepší, jak je tomu často u filmů.

Pokud se k divákovi přidá ještě posluchač, užije si především virtuózního zpěvu, velkých árií i duet, koloratur a ozdob všeho druhu. A možná bude překvapený, že mu hudba opery více než Lazebníka či jinou Rossiniho komedii připomíná třeba Mozartova Idomenea. To ovšem platí především pro druhá dvě dějství. První akt je zkomponovaný jako téměř souvislý hudební proud a směřuje velkou gradací k oslnivému finále. V orchestru se ale ozve také velmi přesvědčivé líčení atmosféry, zvlášť v posledním dějství před Desdemoninou smrtí.

Maxim Mironov, Nino Machaidze, foto Werner Kmetisch

Maxim Mironov, Nino Machaidze, foto Werner Kmetisch

Pěvecké obsazení je pro díla tohoto typu zcela zásadní a Theater an der Wien je neošidil ani v nejmenším. V opeře jsou přitom všechny tři hlavní mužské role – tedy Otello, Rodrigo a Jago – napsané pro tenor. Každý, kdo se rozhodne Otella inscenovat, tedy stojí před nutností angažovat tři zdatné tenoristy s charakteristickými, dobře rozlišitelnými hlasy. V Theater an der Wien se to podařilo na jedničku, pěvci byli výborní. Tři tenory byly svými typy odstupňované podle charakteru rolí. Maxim Mironov jako mladý milovník Rodrigo oslňoval prolehčeným, svítivým hlasem s vynikající koloraturní technikou. Vladimir Dmitruk jako intrikán Jago byl tenor hrdinnějšího typu zlehka atakující barytonovou barvu, ale bez ztráty tenorového lesku. John Osborn v titulní roli byl hlasově někde mezi svými dvěma soky, průrazný a lyrický zároveň.

Výborné byly i představitelky ženských rolí, především Nino Machaidze v nádherné roli Desdemony vysloveně zářila. Její hlas by se dal ze všeho nejspíš označit jako dramatický koloraturní soprán, její závěrečnou samostatnou scénou a následujícím duetem s Otellem opera parádně vyvrcholila. Mezzosopranistka Gaia Petrone měla sice jako Emilia – zde Desdemonina sestra – méně příležitostí, ale i tak dokázala zaujmout a prosadit se.

Vladimir Dmitruk, John Osborn, foto Werner Kmetisch

Vladimir Dmitruk, John Osborn, foto Werner Kmetisch

Dirigent má v tomto typu opery obtížnou pozici – musí vyjít vstříc pěvcům a zároveň je stylově sjednotit, aby výsledkem bylo kompaktní nastudování, a ne jakýsi neuleželý eintopf, ve kterém se mezi sebou tlučou protichůdné chutě. Po této stránce odvedl Antonello Manacorda dobrou práci, hlasy během provedení skutečně spolupracovaly. V áriích by snad nebylo na škodu přidat na tempové pestrosti, ale to už je ve velké míře záležitost individuálního vkusu. Orchestr hrál na začátku trošičku ztuha a první horna si také vybrala svou černou chvilku. Postupně se ale všechno srovnalo, doprovod byl spolehlivý a orchestrální pasáže vytvářely krásné a podmanivé barvy.

Rossiniho Otello roubuje na Shakespeara svůj vlastní příběh. Režisér Damiano Michieletto se s tím ale nespokojil a přidal ještě vlastní příběhovou rovinu navíc. V jeho výkladu se opera odehrává v současnosti, Elmiro Barberigo je bohatý podnikatel a jeho dcera Desdemona si má vzít syna benátského dóžete, nebo snad primátora. Propojení podnikatelské a politické sféry ale naruší arabský podnikatel Otello, který se – v tomto případě v souladu s libretem – s Desdemonou tajně ožení. Opera se odehrává v luxusním sídle dóžete, dominuje mu jídelna s velkým oválným stolem, většina akce se ale odehrává v samostatném pokoji v popředí.

Režie klade velký důraz na to, že Otello je muslim – právě tato skutečnost pravděpodobně stojí za jeho nepřijatelností pro italskou rodinu. Jedná se o poněkud násilnou aktualizaci, která se spíš přiživuje na ožehavém tématu dneška, než aby k němu něco významného sdělovala. Po tragickém konci ústřední dvojice – v Michielettově pojetí spáchali Desdemona i Otello sebevraždu – se v zadním plánu odehrála svatba mezi Rodrigem a Desdemoninou sestrou Emilií. Benátský mouřenín tedy světlou budoucnost bílého byznysu ani politiky nijak neohrozil.

Vladimir Dmitruk, foto Werner Kmetisch

Vladimir Dmitruk, foto Werner Kmetisch

Opera seria je žánr postavený na afektech, metaforách a klišé a pokud se k nim současné režii nepodaří najít odpovídající paralelu, nastává nepochopení a míjení hudební a divadelní složky. To se v případě vídeňské inscenace Otella stalo a stane se to pokaždé, když se někdo pokusí naroubovat na operu seria realistické divadlo. Inscenace přitom ukázala, že by nějaké propojení přece jen možné bylo. Jago vzal ve finále prvního dějství ze stolu stříbrnou terinu na polévku – ta byla ale plná bláta, což mělo pravděpodobně naznačovat, co se skrývá pod nablýskaným povrchem života vysokých vrstev. Jago začal blátem potírat Otella, napsal odpudivou hmotou jeho jméno na zeď, a nakonec se v té špíně doslova vyváleli všichni přítomní. Nebyla to sice metafora nijak nápaditá, ale inscenace v té chvíli začala překvapivě fungovat a přispěla ke grandióznímu závěru prvního aktu. Vcelku se ale nakonec dá říci, že režie sice dílu nijak nepomohla, ale ani neublížila.

John Osborn, Nino Machaidze, foto Werner Kmetisch

John Osborn, Nino Machaidze, foto Werner Kmetisch

Otello vznikl v roce 1816 mezi komediemi Lazebník sevillský, La gazzettaCenerentola a znamená přelom v pojetí italského hudebního dramatu. Rossini měl k žánru opery seria jako autor zaměřený na pěvce – a sám dobrý zpěvák – blízko. Není proto divu, že jej rád pěstoval i v době, kdy už vlastně vyšel z módy. Na jedné straně tím oživoval pacienta ve stadiu klinické smrti, zároveň ale naznačil možnosti vývoje do budoucnosti. Zvláště souvislé první dějství Otella s krásným kvintetem připomene, že takové perly jako Norma nebo Lucia di Lammermoor nespadly o patnáct až dvacet let později z nebe. Byl to Rossini, kdo stál u počátků pestrého dramaturgického uvažování Belliniho a Donizettiho, které poté ovlivnilo Giuseppe Verdiho a vlastně i Richarda Wagnera.

Vídeňský Otello tedy nebyl jen dramaturgickou zajímavostí a připomenutím opomíjenější části Rossiniho tvorby. Systematičtějším příznivcům opery umožnil živé setkání s dílem, které stálo jak u konce absolutní nadvlády pěvců v opeře, tak u začátků nového stylu hudebního dramatu.

Gioachino Rossini: Otello (hudební drama, 1816), libreto Francesco Maria Berio. Hudební nastudování – Antonello Manacorda, režie – Damiano Michieletto, scéna – Paolo Fantin, kostýmy – Carla Teti, světla – Alessandro Carletti. Otello – John Osborn, Desdemona – Nino Machaidze, Jago – Vladimir Dmitruk, Rodrigo – Maxim Mironov, Elmiro Barberigo – Fulvio Bettini, Emilia – Gaia Petrone, Dóže – Nicola Pamio, Gondoliér / Lucio – Julian Henao Gonzalez. Wiener Symphoniker, Arnold Schoenberg Chor (sbormistr Erwin Ortner). 19. 2. 2016, Theater an der Wien, premiéra.

Zanechte komentář