Mýtus o čistých lidech žijících v sepětí s přírodou a zkažené civilizaci se táhne lidským uvažováním přinejmenším několik století a svým způsobem z něj vychází i opera Eugena d’Alberta Nížina (Tiefland). Operní soubor ND Brno ji uvedl ve spolupráci s Pfalztheater Kaiserslautern jako první premiéru této sezóny a já se ptám: proč? Hudební nastudování bylo výborné, ale v repertoáru brněnské opery jsou podle mého názoru tragičtější mezery než kdysi populární veristický kus. Od Wagnera nic, od Richarda Strausse nic, od Dvořáka nic… tedy od Antonína, od Daniela by se něco našlo. Všimněte si, že úmyslně připomínám základní kameny světového repertoáru, žádná obskurní přání až příliš zasvěceného znalce.

Nížina je historka hodná knihovničky Večerů pod lampou s krvákovým závěrem. Naivní pastýř Pedro se na rozkaz svého pána Sebastiana ožení s Martou, která je pánovou milenkou. Sňatek s Pedrem má nelegitimní poměr zakamuflovat. Marta se vdávat nechce, nicméně Sebastiano ovládá své panství jakousi démonickou silou a ke svatbě dojde. Marta se postupně do Pedra zamiluje, ten Sebastiana, který hodlá v poměru pokračovat, v návalu vzteku zabije a oba odcházejí s Martou ze zkažené nížiny zpět do neposkvrněných hor.

Necitlivá režijní koncepce posunula příběh odhadem někam do let po druhé světové válce, realistické ztvárnění doby bylo v absurdním kontrastu k mezilidským vztahům. Sebastiano se chová k lidem okolo (nejen k Martě, kde by to ještě bylo pochopitelné) jako k nevolníkům, a ti sebou nechají trpně smýkat jako nemyslící dobytek. Psychologické aspekty díla – jakkoli naivně pojaté – byly opominuty a celá režie se potácela v sérii klišé. Výborná byla scéna Daniela Dvořáka – bílé, divoké hory v prologu kontrastovaly s černým uzavřeným mlýnem, v němž se odehrál samotný děj. Jeho průsvitná střecha – připomínka světla shora – se na závěr otevřela, mlýn se propadl a Pedro s Martou mohli odejít ze zkaženého světa. Nápadité byly i kostýmy, jen nabílené tváře vesničanů jsem úplně nepochopil, snad měly symbolizovat odosobněnost přihlížejícího a klevetícího davu. Martina světnice, kde se měla scházet se Sebastianem, připomínala spíš nádražní čekárnu, lezl do ní každý. Průhledné podobenství o vlkovi v ovčinci bylo přehnaně akcentováno zadní projekcí a kašírovanou vlčí mrtvolou v závěru.

Hudební stránka díla se mi zdá triviální a průměrná, motivy se spíš donekonečna opakují, než aby se s nimi opravdu pracovalo, dlouhé monology nemají myšlenkovou ani hudební sílu, aby udržely pozornost. Jan Zbavitel ale vytáhl z orchestru všechno, co bylo možné, a vtiskl partituře maximum života, jeho nastudování bylo opravdu excelentní. Velmi dobré byly i pěvecké výkony, smutnou výjimkou byl pouze Ivan Choupenitch – jeho krásný hlasový materiál je bohužel úplně zničený příšerným tremolem, v prologu k němu byl v příkrém kontrastu dobře ovládaný tenor Tomáše Krejčiříka. Výborně sezpívané i sehrané trio vesnických klepen Alena Sobolová, Daniela Straková-Šedrlová, Jana Wallingerová připomnělo tři dámy z Kouzelné flétny (podobně jako Pedrova naivní touha po ženušce evokovala ptáčníka Papagena tamtéž). Role pánova důvěrníka Tomassa a zhrzeného nápadníka Moruccia jsou poněkud bezkrevné, ale Jiří Klecker a Pavel Kamas udělali všechno, aby je oživili. Andrea Priechodská ztvárnila dětinskou a naivní Nuri s hravostí a citem. Susanne Schimmack má tmavý a přitom lesklý dramatický soprán, umí ho používat a je i dobrá herečka, což bývá na německých scénách spíš standard než zjevení. Martiny nepochopitelné psychologické zvraty podala s maximální dávkou přesvědčivosti. Pěvecky výborný a herecky excelentní byl Richard Haan, který ztvárnil Sebastiana se šarmem, s jakým kdysi hrál v béčkových horrorech Vincent Price. Sebastianovo niterné padoušství kombinované s těžko uvěřitelnými záchvaty lásky k Martě dostalo i stopy věrohodnosti, což byl vpravdě nadlidský výkon.

Vlastně ani nevím, jak se vyjádřit k tomu, když divadlo nastuduje na vysoké profesionální úrovni dílo, které je v podstatě pitomé. Ze studijních důvodů nebylo marné Nížinu živě vidět, ale podle prořídlého hlediště malého Mahenova divadla se do takových studií nežene ani příliš mnoho lidí. Chvályhodnou snahu uvádět opomíjené a diváckou atraktivitou rizikové tituly bych rád viděl zaměřenou jiným směrem: co třeba Šarlatán od Pavla Haase?

Eugen d’Albert: Nížina (Tiefland), libreto: Rudolf Lothar. Dirigent: Jan Zbavitel, režie: Heinz Lukas-Kindermann, scéna a kostýmy: Daniel Dvořák. Sebastiano – Richard Haan, Pedro – Ivan Choupenitch, Marta – Susanne Schimmack, Tommaso – Jiří Klecker, Moruccio – Pavel Kamas, Pepa – Alena Sobolová, Antonia – Daniela Straková-Šedrlová, Rosalia – Jana Wallingerová, Nuri – Andrea Priechodská, Nando – Tomáš Krejčiřík, Farář – Karel Pouchlý. Sbor a orchestr Janáčkovy opery, 15. 10. 2010 Mahenovo divadlo, Brno. Inscenace vznikla v koprodukci s Pfalztheater Kaiserslautern.