Matematika a virtuozita v renesanční hudbě

19. 6. 2012, 6.35 | Boris Klepal

V kostele Všech svatých v Rájci-Jestřebí se sešli Barbara Maria WilliDoron David Sherwin nad partiturami z období vrcholné až pozdní renesance. V centru pozornosti byl dnes již v podstatě zapomenutý dechový nástroj cink.

Cembalo B. M. Willi v kostele Všech svatých v Rájci, foto Boris Klepal

S cinkem se ani při současné oblibě staré hudby nesetkáváme na koncertních pódiích úplně často, což bude asi mít více příčin. Jednou z nich je bezpochyby i technická obtížnost nástroje, jehož zvuk bych zařadil někam mezi klarinet a trubku. Nátrubek je blízký žesťovým nástrojům, tvarem i ovládáním cink připomene mírně zakřivenou zobcovou flétnu. Doron David Sherwin má krásný tón, především v legatech a dlouhých hodnotách mu nástroj zní báječně. V rychlých bězích v první části koncertu sem tam nějakou tu notu ošidil. Nebylo to často, ale slyšet to přece jen bylo, stejně jako občasné zaváhání v extrémních polohách. Barbara Maria Willi hrála výborně na cembalo i varhanní pozitiv, rozhodně nebyla jen v roli doprovazeče v pozadí. Program sestával v zásadě ze dvou typů skladeb: „matematicky“ konstruovaných polyfonií a zábavnějších kompozic, které kladly prvoplánovější důraz na virtuozitu a efekt.

První polovina koncertu byla až na jednu výjimku věnovaná právě „matematickým“ kompozicím a měla až meditativní charakter. I úvodní Capriccio v prvním modu Giovanniho P. Cimy bychom těžko nazvali „rozmarem“ v dnešním slova smyslu. V jeho úvodu se ozvalo několik drobných nejistot v tónech cinku, ale byla to jen výjimka. Následující Italské tance Jana z Lublina byly jediným vybočením z meditativní nálady už střídáním pomalejšího a rychlejšího tempa, které nakonec nabylo vrchu a stále se stupňovalo. Palestrinova kompozice Od Boha byl poslán člověk zazněla s autorskými diminucemi – vlastně předem připravenými improvizacemi – Dorona Davida Sherwina. Ricercar in g Jacoba Hasslera byl jemně cageovsky rytmizován klapáním mechaniky varhanního pozitivu. Dvěma závěrečným canzonám první části dominoval ušlechtilý tón cinku.

Druhá část měla odlehčenější charakter zřetelný hned v úvodní Šesté sonátě Giovanniho B. Fontany. Nevím, zda byl D. D. Sherwin už rozehranější, nebo mu tento styl vyhovoval víc, ale soustředění na virtuózní part cinku (původně psaný pro housle) mu svědčilo a rychlé běhy i ozdoby už artikuloval srozumitelně a bez chyb. Dvojice skladeb Jana z Lublina Znovu MartineRocal Fuza pro cembalo připomněla svým stylem dvojice pavana – gagliarda Williama Byrda. Slavná skladba Orlanda di Lassa Zuzana jednoho dne zazněla opět s autorskými diminucemi D. D. Sherwina. Passamezzo pavana in d Giovanniho Picchiho pro cembalo je brilantní kompozice a Barbara M. Willi ji také brilantně zahrála – jak technicky, tak s citem. Totéž by se dalo říci i o následujícím motetu Půvabná Claudia Merula, kde opět přišel ke slovu i cink. Canzonu in g Jacoba Hasslera charakterizoval jakýsi „harmonický klid“ stejně jako Ricercar in g v první části. Zatímco Ricercar zapadnul do celkově klidné a zamyšlenější atmosféry první poloviny, Canzona měla funkci zklidňující mezihry před efektním závěrem. Ten obstarala Druhá canzona Giovanniho GabrielihoGagliarda Zambalina Salomona Rossiho. Přídavek z kůru připomněl, jak funguje chrámová akustika – tón cinku v zásadě zdvojnásobil svůj objem a jeho zvuk společně s varhanami zaplnil prostor celého kostela.

Doron David Sherwin – cink, Barbara Maria Willi – cembalo, varhanní positiv. Giovanni Paolo Cima: Capricio, Jan z Lublina: Chorea Italica, Giovanni Pierluigi da Palestrina: Fuit homo missus a Deo, Ottavio Bargnani: Canzon 16, Jacob Hassler: Ricercar in g, Gioseffe Guami: La Brillantina, Giovanni Battista Fontana: Sonata Sesta, Orlando di Lasso: Susanne un jour, Giovanni Picchi: Passamezzo Pavan in d, Claudio Merulo: La Gratiosa, Jacob Hassler: Canzona in g, Giovanni Gabrieli: Canzon Seconda, Salomone Rossi: Gagliarda „Zambalina“. 18. 6. 2012, kostel Všech svatých, Rájec-Jestřebí. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Zanechte komentář