V Theater an der Wien se v lednu hraje divadlo na divadle – vídeňská operní scéna má na programu inscenaci semi-opery The Fairy Queen Henryho Purcella na motivy svatební komedie Williama Shakespeara Sen noci svatojánské. Inscenace vzala všechnu moc pohádkovým postavám a dala ji do rukou tvůrcům divadelních iluzí.
Ztvárnění Purcellovy semi-opery The Fairy Queen vyhovělo současnému pohledu na umělecké dílo – v tomto případě inscenaci – jako podnět pro víceúrovňové vnímání, ve kterém se hodně iniciativy očekává od diváka. Ne že by nebyla dostatečně složitá už Purcellova předloha, ale inscenace na ni naroubovala svůj vlastní příběh. Jeho postavám ponechala původní texty, ale co je mnohem důležitější, přidala k nim další vrstvu psychologie i vzájemných vztahů.
Sám Purcell nezhudebňoval Shakespearův text, ale jako by Sen noci svatojánské svým dílem reflektoval a komentoval. Režie udělala s Purcellovým dílem něco podobného, ale naopak – vytvořila k metafoře paralelní realitu. Vybrala si ale velmi specifickou realitu výrobců iluzí. Celou koncepci totiž umístila do atraktivního prostředí divadelního zákulisí a dařilo se jí vyprávět i silný jevištní příběh pro ty, kdo žádné paralely hledat nechtějí.
Věčným odpůrcům čehokoliv jiného než operní konvence a nehybné tradice poskytla i námět pro obvyklé brblání, že si inscenátoři měli napsat vlastní hru, když jim Purcellovo dílo nebylo dost dobré tak, jak ho autor složil (vsadím se, že ti samí kverulanti při uvádění soudobých děl nadávají, že se místo nich nehraje Prodaná nevěsta).
Semi-opera využívá tradiční žánr masque – tedy velkolepě vypravené dramatické akce s hudbou, zpěvem a tancem – a kombinuje ho s činohrou. Je to žánr nesmírně působivý, ale také náročný na univerzální schopnosti účinkujících a není těžké vidět v něm jednoho ze vzdálených předchůdců dnešních muzikálů.
Henry Purcell byl barokní skladatel v jehož díle se mísí takřka hitmakerovský čich na nápadité a efektní písničky s ohromnou schopností hudebního líčení psychologie postav. To je kombinace pro operu či semi-operu naprosto fantastická a Purcellova The Fairy Queen je v tomto smyslu navíc dramaturgicky velmi dobře vyvážená. Posluchače neumlátí kulometná palba hitů, ani neutahá rozvláčná snaha vypovídat se z pocitů.
Purcell a pravděpodobný autor libreta Thomas Betterton nepřebírají Shakespearův Sen noci svatojánské, ale jako správní barokní autoři se k němu vyjadřují metaforicky. Výsledkem tedy není operní adaptace Shakespeara, ale semi-opera o jeho dramatu, ve které příběh nehraje tu nejpodstatnější roli. Dílo má fantasticky magickou atmosféru, jejíž docílení činoherními prostředky si lze jen těžko představit.
Autorky režijního konceptu Mariame Clément, Julia Hansen a Lucy Wadham vystavěly představení o zkouškách na uvedení Purcellovy semi-opery The Fairy Queen až po premiéru. Představení začínalo děkovačkou následovanou představováním inscenátorů a účinkujících na popremiérovém rautu. A potom se inscenace retrospektivně vrátila k prvním zkouškám a sledovala je až k premiérovému vyvrcholení. Postavy byly přejmenované už v programu – místo pohádkových a mytologických postav účinkovali Sopranistka Anna P., Režisér Kurt S. nebo Scénograf Florian B. Stvořiteli tajemných a člověku jen těžko pochopitelných světů tedy nebyly víly a jiné kouzelné bytosti, ale divadelníci.
Účinkující vytvářeli zacyklený svět odkazující sám na sebe. V jejich uzavřené skupině, která se intenzivně stýká během několika zkouškových týdnů, vznikají pracovní i osobní vazby a vztahy, práci popohánějí i narušují ambice, nejistoty, schopnosti i mindráky jednotlivých členů týmu. Mladá sopranistka dostane hlavní roli jako záskok za věčně nepřítomnou a navíc strašně protivnou primadonu. Režisérovi se zdá, že celé představení jaksi drhne a neví, jestli ho má zachránit tím, že do něj přidá odhalená ženská prsa, nebo krev. Asistent režie už chce dělat vlastní chyby ve vlastních inscenacích a deptá ho role věčného poskoka. Stnadardně opomíjenou dramaturgyni málem zapomenou na rautu představit mezi těmi, kdo se o představení zasloužili.
Byla to vtipná a věrohodně stylizovaná výpověď o operním provozu včetně jednoho homosexuálního coming outu. A všechno se obešlo bez ňader i bez krve – stylizace byla přímočará beze stopy lascivnosti nebo vulgarity. Myšlenky se nevyslovovaly, ale promítaly jako titulky ke ztuhlým jevištním obrazům. Tato zastavení nahrazovala recitativy a rytmizovala zvolna plynoucí proud událostí, citů a divadelní práce. Po skončení rautu už se jen vyklidila zkušebna a v prázdné místnosti se objevil moderní klavír s notami nachystanými na zkoušky dalšího kusu: továrna na výrobu iluzí nesmí mít prostoje.
Orchestr Les Talens Lyriques vedl dirigent Christophe Rousset a pracoval s velmi kontrastními tempy. Rychlá místa byla občas až krkolomná – především v instrumentálních pasážích, kde není potřeba brát ohled na zpěváky. V pomalých místech dirigent naopak rozvíjel dlouhé plochy a oprávněně spoléhal jak na hudbu samotnou, tak na měkký a barevný zvuk smyčců. Při pondělním představení bohužel neměli svůj den trumpetisté, jejich neustálá nejistota vyšperkovaná občasným kiksem kazila zvukové vrcholy slavnostních pasáží. Výborné byly naopak bicí.
Na jevišti se sešly hlasy odpovídající charakterům rolí, a navíc dobře zkombinované. Bylo to především krásně vyrovnané představení, v němž se nehrálo na hvězdy a pěveckou akrobacii. Vlastně i vedlejší role byly obsazené velmi dobře a ty hlavní netrčely ven, ale působily spíš jako přirozené vrcholy kompaktního útvaru.
Anna Prohaska v roli mladé Sopranistky Anny P. je nenápadně výrazná, koloratury zpívá skutečně jako prostředek vyjádření, ne jako vokální ekvilibristiku. Marie-Claude Chappuis v roli dramaturgyně tvořila její temnější a v souladu s rolí méně nápadný protiklad. Barytonista Florian Boesch má přímočarý projev a krásnou zrnitou barvu atakující bas. Tenorista Rupert Charlesworth dodával svítivý a měkký tenor, Kurt Streit má spíš ostřejší hlas. Mnoho vedlejších rolí zpívali členové Arnold Schoenberg Choru, který byl i jako celek standardně výborný.
Purcellova The Fairy Queen má v Theater an der Wien před sebou ještě tři reprízy 26., 28. a 30. ledna 2017.
Henry Purcell: The Fairy Queen, semi-opera o pěti dějstvích (1692) na motivy Snu noci svatojánské, libretto Thomas Betterton, doplněné texty Lucy Wadham. Koncept inscenace – Mariame Clément, Julia Hansen a Lucy Wadham. Hudební nastudování – Christophe Rousset, režie — Mariame Clément, výprava — Julia Hansen, světla — Ulrik Gad, obnovený koncept — Lucy Wadham. Anna P., sopranistka — Anna Prohaska, Kurt S., režisér — Kurt Streit, Florian B., zvaný Boesch, scénograf — Florian Boesch, Marie-Claude C., dramaturgyně — Marie-Claude Chappuis, Rupert C., činoherec (Flute) — Rupert Charlesworth, Florian K., asistent režie — Florian Köfler, Carolina L., rekvizitářka — Carolina Lippo. Les Talens Lyriques, Arnold Schoenberg Chor (sbormistr Erwin Ortner). 23. 1. 2017, Theater an der Wien.
Leave a Reply