Klasické vlny a multimediální báseň. Orchestr Berg v Anežském klášteře

1. 11. 2016, 9.13 | Boris Klepal

Orchestr Berg v Anežském klášteře, foto © Karel Šuster

Orchestr Berg v Anežském klášteře, foto © Karel Šuster

Světovou premiéru skladby Předjaří Martina Klusáka si Orchestr Berg schoval do vrcholícího podzimu. Na koncertě v Anežském klášteře k ní přidal ještě několik českých premiér kompozic autorů z Pobaltí.

Kompozice Předjaří má podtitul „audiovizuální báseň pro orchestr a film“. Velké téma přírodní lyriky plynulo v abstraktních obrazech, které se postupně zaostřovaly do záběrů na rostliny pokryté námrazou, let ptáků nebo slunce pronikající skrz mraky. Hudba sledovala film ve stejně pomalém, ambientním plynutí. Smyčcový orchestr byl doplněný o bicí nástroje i elektroniku a vázal se na obraz někdy velmi volně, ale místy také až příliš: souzvuky smyčců probíhající paralelně s letem ptáků byly po prvním provedení předvídatelné a zbytečně se vracely.

Skladbě by pravděpodobně prospěla ještě větší míra abstrakce – jestli ne úplné oproštění od mimohudebního programu i obrazu – a zkoncentrování hudebního materiálu. Napověděl to konec, který vyústil do pomalu odcházející, jemně znějící a přitom působivé a lehce pronikavé plochy. Možná je dobré připomenout, že Martin Klusák svojí kompozicí Předjaří absolvoval studium skladby na HAMU u prof. Ivany Loudové.

První část programu zahájil Orchestr Berg skladbou Âkâsha, její autorkou je litevská skladatelka Egidija Medekšaitė. Autorem dalších dvou skladeb je estonský skladatel Erkki-Sven Tüür, zazněla od něj kompozice Aqua a po ní trojdílná Action, Passion, Illusion – tedy čin, vášeň, přelud. Všechny tři skladby se hrály v české premiéře.

V programu i mé hlavě došlo k nechtěnému přesmyknutí pojmů a dojmů. Takže: hodnocení skladby Âkâsha patří ve skutečnosti skladbě Aqua, a naopak. Omlouvám se čtenářům za dezinformaci a skladatelům za zmatené hodnocení, naštěstí veskrze pochvalné. Snad to Egidija Medekšaitė ani Erkki-Sven Tüür nebudou brát ve zlém.

Egidija Medekšaitė se ve při své práci často hledá inspiraci na Východě. Titul její skladby Âkâsha pochází ze sanskrtu a může mít v různých souvislostech více významů, ve védách označuje substanci, která je podstatou všech věcí – dala by se přirovnat k pátému elementu kdysi zvanému éter. Smyčcový orchestr ve skladbě působil jako jedna zvuková hmota, která se přelévá z jedné strany na druhou, ale sama se přitom příliš nemění. Jednotvárnému dojmu zabránila přiměřená délka kompozice.

Následující Aqua Erkki-Svena Tüüra postupovala od takřka neslyšného přejíždění smyčců po hlavicích nástrojů přes hru na zatlumené struny a gradovala až k tremolu v maximální hlasitosti. Voda dostala podobu živlu zformovaného do dlouhé přívalové vlny, která se nakonec roztříští o útes. Perfektně načasovaná práce a využití dynamických i barevných možností smyčců prozradilo zkušeného a výborného skladatele, který má nejen nápady, ale umí je také zpracovat a využít.

Přinejmenším ve stejné míře se to ukázalo v následující skladbě Action, Passion, Illusion. Vycházela z jednoho tématu, které zpracovávala pokaždé v jiném afektu. S rychlou úvodní akcí kontrastovala pomalá a zpěvná vášeň, přelud celou věc uzavřel takřka v tanečním duchu. Formálně se vlastně jedná o neapolskou předehru, je to současný pohled na typický barokní útvar.

V rámci celého koncertu by se asi těžko hledala jednotící linie pro všechny. Obě poloviny si žily svým vlastním životem, ale nebyla to žádná nepříjemná roztříštěnost, spíš změna. První polovinu koncertu propojil zvuk smyčcového orchestru a také klasický přístup ke kompozici. Vlastně není vůbec žádný důvod takové věci nezařazovat do programů běžných abonentních koncertů a je věcí dramaturgů i dirigentů, aby to konečně začali dělat a nekončili ve své „odvaze“ u Bohuslava Martinů – nic proti němu, pochopitelně. V programu včerejšího koncertu Orchestru Berg dílo zkušenějších žijících autorů podrželo skladbu mladšího kolegy. Je škoda, že takových koncertů není víc a pořád mají cejch jakési speciality pro zasvěcené či jinak poblázněné lidi.

Orchestr Berg a jeho dirigent Peter Vrábel ve skladbách první části ukázali, že umějí zahrát velmi dobře i bez elektroniky, ozvučení, světelných designů a jiných podpůrných prostředků. Jsou to věci, které se v současné hudbě objevují běžně, Orchestr Berg se v nich vyžívá a čekají se od něj. Možná by ale nebylo od věci, kdyby se jich občas zbavil a nabídl svému publiku čistě hudební zážitek – včerejší koncert ukázal, že by s tím neměl být žádný problém. Jeden koncert v sezóně postavený výhradně na akustické hudbě by například mohl kontrastně nahradit cyklus filmových Cinegog, který letos skončil.

Letošní sezónu zakončí Orchestr Berg scénickým projektem v Divadle Ponec➚ společně se Spitfire Company. Mělo by se jednat o hudbu Michala Nejtka a fyzické divadlo s výraznou vizuální složkou. Autorkou choreografie je Markéta Vacovská, režíruje Petr Boháč. Hrát bude pochopitelně Orchestr Berg pod vedením Petra Vrábela.

Loomine. Martin Klusák: Předjaří / s autorským filmem (světová premiéra), Erkki-Sven Tüür: Action, Passion, Illusion (česká premiéra), Erkki-Sven Tüür: Aqua (česká premiéra), Egidija Medekšaitė: Âkâsha (česká premiéra). Orchestr Berg, dirigent Peter Vrábel. 31. 10. 2016, Anežský klášter, Praha.

Zanechte komentář