„Čekal jsem jenom na to, kdy začnou i střílet,“ řekl mi kdysi známý, lehce vyděšený kolosálním závěrem Symfonie č. 7, tzv. „Leningradské“ Dmitrije D. Šostakoviče. Je to ovšem hudba, která hluboce zasahuje i bez střílení. A stejně tak zraní nepřipravenou mysl i život skladatele, dublovaný hudebním dílem snad až romanticky. Bohužel za naturalisticky hrozných okolností.
Život Dmitrije D. Šostakoviče (25. 9. 1906 – 9. 8. 1975) je příběhem geniálního skladatele v podmínkách komunistické diktatury. Jak se měnila diktatura, kolem šly války i drastické společenské změny, tak se vzpínal k ohromným výbojům, propadal do zoufalství i beznaděje, a také trýznivě selhával. První průšvih, po kterém mu hrozilo zatčení a ztráta všeho včetně života, přišel dva roky po uvedení opery Lady Macbeth Mcenského Újezdu (premiéra 1934). Dodavatelem podkladů pro denunciační článek Chaos místo hudby➚ byl snad Stalin osobně, Šostakovič mohl jen čekat, zda se stane jednou z obětí šílených čistek. Zůstal naživu, nebyl ani zatčen, přežil válku a dočkal se tak druhého útoku, který vedl v roce 1948 Andrej Ždanov – tehdejší hlava bolševické kulturní politiky.
Před prvním útokem patřil Šostakovič k progresivnímu hudebnímu dění v Evropě a podílel se na vytváření jeho směru. Jeho hudební pokání směrem k obecné srozumitelnosti začalo Symfonií č. 5 (1937). V roce 1960 vstoupil do komunistické strany, v roce 1961 byla provedena mohutná Symfonie č. 4, kterou si po útoku na Lady Macbeth netroufl uvést.
Tento text nemá shrnout Šostakovičův celý život, jen se dotknout jeho komplikovanosti i propojení lidských a společenských vzletů a pádů. Ačkoliv se Šostakovič po roce 1960 stal z technického hlediska „papalášem“, jeho hudbu to z velké části nepostihlo. Reflexí složitého životního rozhodnutí i jeho osobních důsledků je Smyčcový kvartet č. 8 – dílo neobyčejné tragické intimity a působivosti.
Hudebně lze v díle Dmitrije D. Šostakoviče nalézt Beethovenovu komplexnost a hledačství, ale také Mahlerovu mohutnost až megalomanii. Obsáhl zdroje minulosti, ale také narýsoval cesty, po kterých se dá kráčet dál. Rozbor jeho díla i života by vydal na knihovnu, nikoli na článek. Za sebe můžu přidat snad jen tři malé vzpomínky spojené s Šostakovičovou hudbou.
Krutá historická fikce Jonathana Littella Laskavé bohyně➚ líčí mimo jiné masakr Židů v Babím Jaru➚ příslušníky Einsatzgruppen. Bohužel jsem dostal ten šílený nápad, že jsem si ke čtení pustil Šostakovičovu Symfonii č. 13, rovněž s podtitulem „Babí Jar“. Kombinace těch děl byla hrozná, z úzkostných stavů jsem se nemohl dostat snad měsíc.
Při provedení Symfonie č. 4 v Musikvereinu jsem zažil neskutečný zvukový příval, ale také uslyšel, jak se mohou rozsypat smyčce Vídeňských filharmoniků, i když je vede Valerij Gergijev.
Šostakovičův Smyčcový kvartet č. 8 jsem slyšel naposledy letos v červnu na festivalu Concentus Moraviae➚. Po něm následoval Smyčcový kvartet č. 2 Bedřicha Smetany – nejen následoval, ale zcela přirozeně se s mnohem mladší hudbou propojil. I díky bezvadnému provedení obou děl Pavel Haas Quartetem➚ se jasně ukázalo, jak byl Smetana progresivní skladatel a jak daleko do budoucnosti viděl.
Dnešní matiné patří pochopitelně Dmitriji D. Šostakovičovi, který se narodil právě před 110 lety. V úvodu to bude Symfonie č. 1 f moll, op. 10, WDR Sinfonieorchester Köln řídí Rudolf Baršaj. Po ní následuje Komorní symfonie c moll, op. 110a, což je ve skutečnosti Smyčcový kvartet č. 8 rozepsaný pro orchestr, Rudolf Baršaj je tentokrát autorem úpravy. S Šostakovičem se přátelil, byl skvělým interpretem jeho díla a úpravu vytvořil s jeho svolením. V roce 1977 emigroval ze SSSR, zemřel v roce 2010 ve Švýcarsku. Jeho pozůstalost bude uložena na Moskevské konzervatoři, jejíž komorní orchestr Baršaj založil a vedl. Dojde k tomu během koncertu k 55. výročí založení orchestru➚ (zdroj: Norman Lebrecht). Baršajovu transkripci dnes ale hraje „konkurenční“ Komorní orchestr Ruské konzervatoře, řídí Nikolaj Chondzinskij.
Leave a Reply