Anton Bruckner a jeho romantická věčnost

11. 10. 2015, 0.01 | Boris Klepal

Dnes uplynulo 119 let od chvíle, kdy zemřel Anton Bruckner. Vynikající symfonik, který ve svém díle obcházel Boží existenci ve stále těsnější blízkosti – snad po smrti i poznal, jak to s ní je doopravdy. A snad už za nikým nemusí chodit jako kdysi za rakouským císařem, kterého ve své naivitě prosil, aby nějak umlčel nechápavou a jízlivou kritiku.

Brucknerovy symfonie jsou obrovské monumenty, které rozeznívají orchestr jako obří vesmírné varhany. Bruckner byl vynikající varhaník, takže se z tohoto hlediska není čemu divit. Udivující je kontrast mezi nevýbojným mužíkem tiché, zřejmě i poněkud submisivní povahy a ohromnými rozměry jeho skladeb. Nejde snad ani o to, jak mohutně je obsazený orchestr či kolik času jedna taková symfonie zabere. Ale ta hloubka, z níž se volání k Hospodinu ozývá, stejně jako výšiny, ke kterým volání doléhá – kde se to v nejnenápadnějším z velkých Vídeňáků vzalo?

Kde se to všechno vzalo v chlapíkovi, který se k Richardu Wagnerovi choval jako k pomazanému králi, což skladateli milující pocty blahosklonně přijímal? Asi nemohl psát jinak, neuměl to. Nad odmítavými kritikami svých děl málem plakal, ale stejně pro jejich umenšení nic neudělal. Ono to ostatně ani dost dobře nejde, jak kdysi poznamenal i Thomas Mann – člověk se nemůže udělat větším, ani menším, než ve skutečnosti je.

V případě Antona Brucknera (4. 9. 1824 – 11. 10. 1896) se kritika s publikem dobrala vcelku dojemné shody, jeho dílo se nelíbilo nikomu. Na úspěch čekal dlouho, ve velkém se ho nikdy nedočkal stejně jako společenského uznání. To druhé je snad i dobře, společenský život by z něj mohl udělat knížete Myškina Vídně, k čemuž neměl daleko tak jako tak. Obraz geniálního prosťáčka je milníkem v symfonické literatuře, milníkem opředeným anekdotami a znevažujícími vtípky. A kolem obrázku a drobného oparu z hloupostí je všechna ta fantastická hudba.

Pro dnešní matiné jsem vybral Brucknerovu Symfonii č. 4 Es dur „Romantickou“. Vídeňské filharmoniky řídí svatý mezi dirigenty Rafael Kubelík.

Triptych pozemské marnosti a Božské spásy. Hans Memling, 1485

Triptych pozemské marnosti a Božské spásy. Hans Memling, 1485

Komentáře k článku „Anton Bruckner a jeho romantická věčnost“

  1. Tatiana - Cecília napsal:

    večnosť a nekonečnosť.
    Čo po nás ostane?
    …skutky, ktoré často zrejú v skrytosti, niekedy pod maskami, pred očami tohoto sveta.
    Myslím si, že Bruckner nielenže mal čo dočinenia s konfrontáciami vlastných stepných vlkov vnútri seba, ale aj okolie prispievalo k jeho zneisteniu…
    Avšak práve uvedomelosť maličkosti mu predurčila večnosť, …aspoň pre niekoľko generácií.
    ktoré si pustia jeho symfóniu.
    a ktoré budú mať záujem o akúkoľvek sym – fó – niu.

Leave a Reply to Tatiana - Cecília