Anglie sladká, stará a místy rozladěná

25. 5. 2012, 7.38 | Boris Klepal

Včerejší koncert sboru Ars Brunensis a souboru Da Capo přinesl směs anglické renesanční a barokní hudby, jejíž volná dramaturgie patřila spíš na uvolněný prázdninový festival než na koncert v kostele. Sbor zazpíval svůj vysoký standard, Da Capo Ensemble pro mě byl spíš rozčarováním.

Ars Brunensis před vystoupením na kůru Červeného kostela, foto Boris Klepal

Úvodní sborový hymnus Great King of Gods zazněl z kůru Červeného kostela v hutném, skutečně slavnostním zvuku za doprovodu varhan. Ten suploval i případný orchestr v druhé části koncertu. Poté následoval blok věnovaný vystoupení vokálního kvintetu Da Capo Ensemble. Přiznám se, že jsem jej slyšel poprvé a nevím, jaká je jeho běžná úroveň, ale včerejší vystoupení se prostě nepovedlo. Intonační rozkolísanost provázela soubor od začátku do konce, hlasy se nepojily dobře dohromady, z celkového zvuku trčel soprán a bas. Kdybych měl soudit jen podle tohoto koncertu, řekl bych, že členové souboru mají větší ambice než možnosti. Takovéto komorní ansámbly musí být kolektivem spolupracujících sólistů, i velmi dobří sboroví zpěváci si na takových pokusech snadno vylámou zuby. Pořad světských madrigalů by jinak byl jistě potěšující, ale zvláště přímé srovnání s Ars Brunensis pro Da Capo nevyznělo dobře.

S Kyrie a Gloria ze Mše pro čtyři hlasy Williama Byrda se vrátil sbor, který pod vedením Dana Kalouska zpíval tentokrát z ochozu nad oltářem. Zvuk se oproti kůru proměnil, zprůzračněl, velmi dobře byly čitelné jednotlivé hlasy. Následovala sólová Strike the Viol Henryho Purcella v transpozici pro bas, kterou přednesl Jiří Miroslav Procházka. Jeho podání bylo solidní, intonačně v pořádku, koloratury zvládal slušně, akustika kostela přidala hlasu na objemu. Problematické ovšem je, když tyto populární skladby, mnohokrát slyšené od těch nejlepších interpretů, najednou slyšíme na úrovni řekněme poněkud lokální. To se projevilo ještě víc v dalším sólovém vstupu z díla Henryho Purcella: bylo jím slavné lamento Dido When I am laid in earth z opery Dido a Aeneas. Lenka Čermáková jej nezvládla výrazově, vyznění bylo monotónní a nejisté. Myslím, že by tu bylo na místě více dramaturgické soudnosti.

Závěr koncertu patřil opět sboru Ars Brunensis a zhudebněným žalmům Laudibus in cantis Williama Byrda a Jehova, quam multi sunt hostes Henryho Purcella – mezzosopránové a basové sólo v něm přednesli výše zmínění pěvci a předvedli se mnohem lépe, než v samostatných výstupech, které byly spíš nad jejich síly.

Co se týká tištěného programu, přimlouval bych se za alespoň krátký text k uváděným titulům a jejich autorům. Místa by na to bylo dost, titulní stránka programu je zbytečně zdvojená a profil Ars Brunensis by také jistě bylo možno zestručnit. Celková úroveň koncertu ze „sladké, staré Anglie“ byla kolísavá – pěkná sborová místa střídaly průměrné pasáže a chvíle, které jsem mírně protrpěl. Interpretační oporou a základem večera byl jednoznačně Ars Brunensis, který bohužel zpíval pouhou polovinu koncertu.

Sweet Old England. Anglická hudba duchovní i světská v podání předních brněnských vokálních těles. Ars Brunensis Chorus, Da Capo Ensemble (um. vedoucí Martin Kotulan), mezzosoprán: Lenka Čermáková, bas: Jiří Miroslav Procházka, varhany: Marek Čermák, dirigent: Dan Kalousek. 24. 5. 2012 Českobratrský evangelický chrám Jana Amose Komenského (Červený kostel), Brno.

Komentáře k článku „Anglie sladká, stará a místy rozladěná“

  1. Marie Hradilová napsal:

    Vážený pane,

    ve Vaší kritice mě zaujala věta – “ Problematické ovšem je, když tyto populární skladby, mnohokrát slyšené od těch nejlepších interpretů, najednou slyšíme na úrovni řekněme poněkud lokální. “ Zajímalo by mne, kolikrát jste a od kterých nejlepších interpretů tyto árie na koncertech slyšel.

    Děkuji za odpověď.

  2. Marek Čermák napsal:

    KRITIKA KRITIKA

    Subjektivní forma shora uvedeného pojednání představujícího rádoby objektivní kritiku se při prvním počtení jeví jako dílo hrubě neprofesionální. Pokud chce pan K. vydávat kritické příspěvky touto veřejnou formou, bylo by jistě na místě mimo jiné alespoň rámcové formulování jemu blízké představy přednesu té či oné skladby, s níž se realizace interpreta rozchází. Jako dospělí jedinci si na základě svých životních zkušeností uvědomujeme fakt, že mj. i estetické názory nelze uplatňovat striktně jednostranně. Fenomén interpretačního přednesu a pohled na něj je v uměleckém světě nezřídka věcí subjektivní představy, kterou získáváme prostřednictvím souboru estetických prožitků a zkušeností. Na jeho základě můžeme jako rozličné osobnosti preferovat umělecké hodnoty přece jen nestejným způsobem. Na poli tzv. „staré hudby“ se názory na interpretaci liší snad ještě více v důsledku zavedení praxe autentické interpretace.

    Z pohledu terminologie je v rámci hudební estetiky v příspěvku pana K. přinejmenším zarážející pojem „monotónní“ nevhodně směřovaný na účet vysoce temperamentního a suverénního(!) sólového projevu mezzosopranistky, jejíž výkon publikum ohodnotilo bezprostředním bouřlivým potleskem. Výše uvedené nepodložené spílání není ničím jiným, než dětinským povykem nad nesouladem mezi ztvárněním sólistky a osobním interpretačním míněním pana K. Uvedená „charakteristika“ pěveckého přednesu Purcellova lamenta z opery Dido a Aeneas, v rámci něhož pisatel není s to rozpoznat interpretační záměr, v žádném případě nemůže přispět k objektivnímu formulování způsobu uměleckého projevu, natož k jeho případnému zlepšení (tento blahodárný cíl dobré kritiky v předloženém článku hledáme marně). Despekt, s nímž celkově hodnotí produkci děl mimo výkonů tělesa Ars Brunensis Chorus, je navíc přehnaně nekorektní a zavádějící. V této souvislosti je smutná a pro umělce bezbranná realita založena na faktu, že člověk, který na koncertě nebyl přítomen a je odkázán výlučně na tvrzení uvedená v tomto článku, nemá možnost sdílet nekorektnost této písemné charakteristiky interpretační úrovně uvedených skladeb.

    Výkon komorního tělesa Da Capo Ensemble nebyl, jak pan K. uvádí, v objektivním měřítku zdaleka špatný. Na celkové barvě tělesa mě mimo jiné překvapila vyrovnanost středních hlasů, které se nádherně pojily. Čnění nebo, jak pan K. hovorově uvádí, „trčení“ basu z pětihlasé sazby jsem v žádném případě nezaznamenal. „Intonační kolísavost“ soubor po celou dobu jeho produkce rozhodně neprovázela. Ve všech případech zpěváci začali i skončili v náležité tónině, načež případné vybočení z intonace v průběhu náročného pětihlasu můžeme považovat za fenomén, jenž není ojedinělý ani v rámci koncertních produkcí již renomovaných souborů. Je přirozené, že na dobrých nahrávkách nalezneme intonační odchylky jen stěží, ale to zdaleka neplatí pro podmínky koncertního provozu. Sólové obsazení pěveckých partů souboru Da Capo Ensemble bylo navíc příjemnou změnou intenzivně prohlubující vnímání a pozornost posluchačů.

    Skepticky a bohorovně koncipovaný článek v zasazení do syrové češtiny působí (nejen dle mého názoru) poněkud dětinsky a vzhledem ke slohu a obsahu také amatérsky. Jistě by bylo z profesionálních i společenských důvodů na místě složit na oltář tělesa Ars Brunensis Chorus kladné hodnocení poněkud zevrubnějším způsobem; z povrchního ztvárnění pana K. totiž na čtenáře dýchá závan jakési jeho latentní újmy jako by plynoucí z nutnosti vystavení kladného hodnocení.

    Exemplárním dokladem jevu neuspokojivé formulace v tomto článku pro nás budiž mimo jiné neodborně formulovaná věta „…Takovéto komorní ansámbly musí být kolektivem spolupracujících sólistů, i velmi dobří sboroví zpěváci si na takových pokusech snadno vylámou zuby…“, kde pan K. užívá pojem „sborový“ namísto adekvátního termínu „ansámblový“. Shora uvedená věta vedlejší totiž postrádá při užití autorova pojmu jakékoli opodstatnění; nemůžeme totiž v jejím rámci vzhledem k pěvecké sólové resp. sborové praxi zhodnotit či podtrhnout obsah tvrzení, v němž nenalézáme jediný logický důvod, proč by si sborový zpěvák na pojednávané hudbě neměl „snadno vylámat zuby“ (zvláště zpívá-li pojednávaný repertoár sólově).

    Vzhledem k významnému uměleckému a společenskému poslání hudební kritiky by její choulostivou tvář měli vykreslovat lidé hudebně talentování (pro posouzení úrovně hudební estetiky), jazykově zdatní (pro schopnost věcného, ušlechtilého a adekvátního formulování problematiky), vědecky fundovaní (pro možnost odborného posouzení interpretačního uchopení), a také sociálně empatičtí (pro možnost citlivé formulace problematiky veřejnou formou). Pokud některé z těchto položek ve struktuře osobnosti hudebního kritika chybí, pak jen stěží můžeme v jeho díle hledat nezbytné hodnoty podmiňující vznik erudované veřejně publikovatelné práce.

  3. Marie Hradilová napsal:

    Otevřela jsem si po třech dnech tento blog, abych si přečetla odpověď na svou otázku, neboť mě skutečně zajímalo, kolikrát a v jakém „špičkovém“ podání autor tyto árie slyšel. Bohužel. Protože jsem optimista, budu předpokládat, že je autor nemocen.

    Děkuji Vám, pane Čermáku, za Váš komentář a obdivně smekám nad Vaším erudovaným komentářem.

    Jinak bych asi začala pochybovat o své hudební soudnosti a hudebním sluchu, když jsem spolu s ostatními cca 150 návštěvníky koncertu nadšeně aplaudovala a opětovně zpěváky vyvolávala.

Leave a Reply to Marie Hradilová