Divadelní svět  – den třetí, ale ve skutečnosti druhý. Páteční neštěstí s odvolanou Bystrouškou se za festivalový den počítat nedá ani při nejlepší vůli.

Lamali Lokta je choreografie, kterou vytvořila Karine Ponties pro soubor Dame de Pic. Východiskem jsou ilustrace Beatrice Alemagna, nepřirozemé proporce a pozice jejích postav. Žánrově se ze všeho nejvíc jednalo o fyzické divadlo a já bych výsledek označil za anatomickou fantazii. Čtyři muži a jedna žena používali svá těla jako výrazové prostředky, které prakticky neznají omezení. Výsledné sdělení bylo spíš nekonkrétní, i když se z něj vydělovaly jakési herecké etudy na různá témata. Proud pohybu mi vzdáleně evokoval proměnlivé možnosti komunikace a omezenou schopnost univerzálního porozumění. Zmíněné etudy či skeče z něj vystupovaly jako jasná, ale zároveň poněkud nesourodá sdělení.

Hudba (David Monceau) měla spíš funkci zvukového smogu, pohyb z ní nevyrůstal, přímo se na ni nevázal, samostatně by sotva obstála. Skoro bych váhal označit takové vystoupení za hudební divadlo, hudbu bych umístil spíš do výtahu. Hudba Tomáše Vtípila, kterou skládá pro brněnskou taneční skupinu Filigrán, je proti tomu někde v nadpozemských sférách. Vyčíst z celé věci jasný obsah si netroufám – choreografie se soustřeďovala na samotný pohyb, nikoli na sdělení. V okamžiku, kdy polevilo okouzlení pohybovými schopnostmi účinkujících, polevila i moje pozornost a posledních patnáct minut asi hodinového představení už se mi trochu vleklo. Lamali Lokta ale za vidění rozhodně stála.

Opera Voda a vzduch Tomáše Hanzlíka je životopisné dílo věnované malíři a sochaři Jakubu Obrovskému (1882–1949). Narodil se v Bystrci, kde má i svou ulici, do dnešního Brna patří. „Jeho“ opera byla ve festivalové dramaturgii za popelku, která se krčila vedle hlavního programu v Městském divadle. Tam probíhala show divadla z Ingolstadtu sestavená z písní Boba Dylana.

Tomáš Hanzlík přistupuje ke svým tématům niterným způsobem, snaží se uchopit jejich vnitřní smysl. Myslím, že s dílem Jakuba Obrovského jej spojuje jistý barokní aspekt, který je přítomen v dílech obou umělců. K baroku a minimalistickým pasážím se ale tentokrát přidal ještě závan biedermeieru v osobě malířovy snoubenky. Její velká (a nenápadně, ale velmi obtížná) árie měla v klavírním doprovodu cosi z Franze Schuberta. Měl to na svědomí opakující se motivek putující proměnlivou harmonií, z nějž se stal typický schubertovský riff. Zda to byl záměr, nevím. Komorní hudební doprovod obstarává klavír s varhanami. Ty zvuk klavíru částečně zjemňují, ale jinak hudbu směřují spíš ke kramářskému vyznění – mají blíž k flašinetu než k chrámové velebnosti. V závěru díla se doprovod změnil z dua na čtyřruční klavír – zvuk se markantně změnil, najednou jaksi ztvrdl a nemůžu říct, že bych k tomu našel nějaký důvod.

Život Jakuba Obrovského je pojednán s humorem, nadhledem, ale bez hloupého vtipkování. Představení je spíš vtipně provedený scénický koncert než divadlo v pravém slova smyslu a zasloužilo by si v tomto směru propracovat lépe. Možná to bylo i vinou umístění v zapomenutém Ernově sále, že večer působil dojmem bytového divadla pro skupinku zasvěcenců. Dobře vymyšlené kostýmy Venduly Johnové umožňovaly rychlé převleky na scéně. Někteří pěvci ztvárňovali i několik rolí, perfektně a jakoby filmovým střihem proběhl přechod z venkovské Bystrce do velkoměstské Prahy.

Voda a vzduch je náročné dílo pro zpěváky – přechody z ansámblů à la Steve Reich k melodickým áriím a polyfonickým výstupům jsou stylově strašně obtížné. Účinkující je zvládli velmi slušně, z ansámblů se občas vyděloval výrazný soprán. Vynikající byl představitel Jakuba Obrovského – bylo to zdravé, přirozeně působící zpívání, dynamicky přiměřené prostoru a výrazově roli. Mám chytré hity Tomáše Hanzlíka rád, hodinová opera uběhla jako voda (a vzduch).

Dylan. The Times They Are A-Changin’ je revuální představení městského divadla v Ingolstadtu. Probírá se životem a dílem Boba Dylana, což bere jako příležitost ke stručné procházce druhou polovinou dvacátého století. Z Dylanova díla i událostí si vybírá efektní a hitové části, předkládá divákům koláž z věcí, které znají. Klíčem ke ztvárnění byla koncertní show, na jejíž předscéně se odehrávaly střípky z Dylanova života i dějin běžících zároveň s ním. Svatba Jacqueline Kennedy, smrt Janis Joplin, Hendrixe, Morrissona a Presleyho, první člověk na Měsíci, útržky z tiskových konferencí a Dylanovy surrealistické reakce na mechanické novinářské dotazy, všechno pojednáno jako série vtipných historek. Musím ale říct, že se nevtipkovalo tolik, jak jsem čekal, a cit pro míru se představení nedá upřít (tedy kromě tříhodinové stopáže). Připomínalo mi to bulvár, jaký bych si i občas přečetl – ale opravdu jen občas.

Výborná byla technická úroveň revue a skvěle hrála živá kapela. Nikoho naštěstí nenapadlo snažit se o revival a hrát to všechno „jako doopravdy“. Většina písní dostala univerzální folkrockové až countryrockové aranžmá a muzikanti to byli výborní. Excelentní bylo propojení Like a Rolling Stone s instrumentálkou Franka Zappy (oceňuji i vtípek pro zasvěcené, který se v tom skrýval). Slabinou byl v hudebním směru představitel Boba Dylana – fyzicky se slavnému vzoru hodně podobal, ale zpěvák to nebyl. Co se dalo, to zachraňovali a podporovali ostatní hudebníci ve sborech a přebíráním sól. Představení jsem viděl jen druhou polovinu (byl jsem na Hanzlíkově opeře), ale i tak se mi táhlo. Herecké ztvárnění písně Hurricane mi přišlo zbytečně polopatické, naopak se mi zdálo důležité zdůraznění Dylanovy angažovanosti v ožehavých tématech. Ne jako nějakého vůdce protestního hnutí, ale člověka, který se vahou svojí osobnosti postaví na stranu, kterou pokládá za správnou. A udělá to i proti významné části veřejného mínění, ne jako vykalkulované parazitování na všeobecné nespokojenosti (ano, mám na mysli komický protestsong Tomáše Kluse). Autoři revue věděli, co dělají, objekt svého zájmu dobře znali, ale stejně klouzali po povrchu. Navíc si myslím, že se snažili svézt s popularitou filmu I’m Not There, k čemuž mě přivedlo opakování dylanovského refrénu It ain’t me. Mnohem lépe než tříhodinové představení shrnuje Dylanův život tento klip:

Carmen – Opera podle Fagi byla mystifikace a rozmarná hříčka. Mystifikace proto, že si ze slavného příběhu vzala jen několik jmen a postav a z opery asi tři nejprovařenější melodie. Mám komiksy s Fagi rád a znám je, ale díky tomu pro mě taky byla řada slovních hříček předem jasná. Hádejte, co třeba přišlo po replice „Carmen, mohu si tě podrobit?” Excelentně vtipná byla parodie na šlehačkové bitvy. Do venkovní scény Městského divadla Brno to bylo představení akorát. Po dylanovské estrádě ještě trocha zábavy, jak to máme rádi.

Dame de Pic. Karine Ponties: Lamali Lokta. Divadlo Husa na provázku.

Tomáš Hanzlík: Voda a vzduch, libreto skladatel. Režie: Tomáš Hanzlík, umělecké nastudování: Tomáš Hanzlík & Ensemble Damian, kostýmy a scéna: Vendula Johnová. Ernův sál.

Stadttheater Ingolstadt. Dylan. The Times They Are A-Changin’. Režie: Heiner Kondschak, výprava: Ilona Lenk, dramaturgie: Annabelle Köhler. Hrají: Stefan Leonhardsberger, Thomas Schrimm, Peter Reisser, Olivia Wendt, Marie Ruback, Renate Knollmann. Kapela – saxofon, flétna: Ulrich Wangenheim, basa: Jerker Kluge, kytara: Alex Czinke, bicí: Tobias Hofmann. Městské divadlo Brno.

Městské divadlo Zlín. Carmen – Opera podle Fagi. Režie: Jiří Jelínek, scéna a kostýmy: Kamil Bělohlávek, hudba: Georges Bizet a Miroslav Ondra, dramaturgie a hudební nastudování: Miroslav Ondra. Hrají: Zdeněk Julina, Roman Blumaier, Jana Drgová, Miroslav Ondra, Vladimíra Dvořáková. Dvorana MDB – Pod vínem.

9. 6. 2013, V rámci festivalu Divadelní svět, Brno.