Hudba okamžiku, vzájemného naslouchání, otevřenosti, disciplíny, uměřenosti, zvolání a asociativních odpovědí, bez pevného rámce forem nebo záchranných kruhů témat a riffů. Mluvíme o sympoziu a festivalu Vs. Interpretation věnovaném improvizované hudbě. Ovšem improvizované hudbě, která není baroko, folklor ani jazz.

Improvizace patří k hudbě mnohem samozřejměji, než si mnozí lidé představují. Pokud najdete v tvorbě nějakého skladatele větší množství děl typu variace na téma… nebo fantazie na…, můžete si být téměř stoprocentně jistí, že autor byl zároveň vynikajícím improvizátorem. Platí to o Mozartovi, Beethovenovi, Chopinovi, Lisztovi a tak dále. Je možné si představovat, že Beethoven improvizoval variace na oblíbené téma ze Salieriho Falstaffa tak dlouho a často, až dospěl k jakémusi ideálnímu tvaru, který nakonec zapsal a zakonzervoval do not. Zpracovat nějaké téma – nebo obecněji řečeno řadu tónů – tím, že jej zpřevracíme na všechny strany, všemožně potrháme a znovu pospojujeme, ostatně patří k základům klasické kompozice. Ne nadarmo říkal Antonín Dvořák, že kdo umí varírovat, umí i skládat. Luis Armstrong ve svých pamětech zmiňuje, jak chodil v dětství po ulicích za kapelou Kinga Olivera a těšil se, jak jeho tehdejší trumpeťácké božstvo zahraje poslední chorus ve vysoké poloze. V doprovodném textu k výběru hitů Elly Fitzgerald jsem si už kdysi v dětství přečetl, že vynikající zpěvačka zpívá svoje scatové i jiné improvizace už desítky let stejně. Umělci obecně vnímaní jako pravzor improvizačního umění si vytvářeli vlastní klišé. O to ale v improvizaci, které se věnoval Vs. Interpretation, nejde. Cílem je naopak nikdy nic stejně nezahrát.

Jak je složité se k něčemu takovému dobrat ukázaly nejen mnohé performance, ale taky panelová diskuse, které se účastnili Ewan McLaren, Pavel Klusák, Tomáš Ruller, Ivan Palacký, Zdeněk Konopásek a Petr Vrba. Formulovat křehký vnitřní pocit, z nějž improvizační koncerty vycházejí, se ukázalo jako nesnadný, možná až neřešitelný problém. Někdo se snažil termínu improvizace úplně vyhnout, téma se ohmatávalo ze všech stran, ale vlastně to byl pořád jen malý výsek. Jaksi automaticky se totiž předpokládalo, že mluvíme o oné improvizaci, která nevychází ze žádné srozumitelné melodie, k ničemu se nevrací, na nic známého se neodvolává, popírá existenci pevného bodu – když ne ve vesmíru, tak alespoň v hudbě. Hudebníkům i publiku to otvírá netušený prostor i možnosti, zároveň je to ale strašlivé prokletí a tvrdá zodpovědnost tváří v tvář absolutní svobodě. Člověk má obvykle tendenci k chování v opakujících se vzorcích, do různě velké míry je očekává i od svého okolí a tak zvaný „běžný posluchač“ – pánbůh za něj zaplať a čert ho vem – to požaduje i od hudby. Všechny klasické formy nějakým způsobem s opakováním pracují a jakési předem dané jistoty poskytují autorům, interpretům i publiku.

Dlužno ovšem říci, že v improvizované hudbě – alespoň v této „bezvzorové“, neidiomatické – se nejedná o nezřízenou touhu po originalitě, která se pokouší zkřížit koniklec a pampelišku. Improvizovaná hudba nechce, aby se člověk stavěl do výlučné role, spíš požaduje, aby na sebe pokud možno úplně zapomněl. Jedná se víc o stav mysli než o hudební uvažování samo o sobě. Myšlenka, že s improvizovanou hudbou mají obrovské problémy především školení hudebníci, zazněla nejednou. Je to logické: když se odmala učíte myslet v tóninách a frázích, sotva si dovedete uvědomit krásu, důležitost a funkci osamoceného zvuku a reagovat na něj mimo dogmata, která se naučíte ve školách všech úrovní. A jen zdánlivě paradoxně: čím lepší instrumentalista, tím větší s tím má problém. „Chce-li někdo přijít za mnou, ať se zřekne sám sebe a bere svůj klavír každý den a následuje mne,” řekla by Bohyně Improvizace, kdyby kázala apoštolům. „Musí se ale zapřít doopravdy, všechny ty stupnice, etudy, brilantní rapsodie a jazzové standardy ať nechá doma,“ dodala by ještě. Svým vystoupením na to nechtě poukázal Jeffrey Goldberg, který improvizoval na slova vyžádaná z publika a oplétal svůj set spoustou řečí o míru ve vesmíru. Citoval klasiku všeho druhu, zareagoval na zapípání telefonu, míchal všechno možné dohromady s obratností žongléra, ale taky mu z perfektně odehrané hodinky nezůstalo nic jiného než cirkusové číslo. Pokoušel se setřást břímě klasického klavírnictví, snaha to byla sympatická, ale marná.

Asi by bylo těžké najít výraznější protiklad k unikátnímu vystoupení tria George E. Lewis, Pauline Oliveros, Joёlle Léandre, které jsme slyšeli večer předtím – konfrontace tedy byla téměř přímá. Přinejmenším George E. Lewis a Pauline Oliveros patří k celebritám improvizované hudby – dá-li se o něčem podobném v tomto rovnostářském prostředí vůbec bez ironie hovořit – a Joёlle Léandre si s nimi v interpretačních schopnostech ani v nejmenším nezadala. Všichni tři měli během Vs. Interpretation i přednášky nebo workshopy, bylo možné si jejich práci osahat teoreticky i prakticky a ještě se něco naučit. Jsou to strhující a inspirativní osobnosti po všech stránkách a jejich koncert s tím souzněl dokonale. Asi hodinové vystoupení mělo v sobě neuvěřitelné množství energie, hudba měla trvalý a proměnlivý pohyb jako neregulovaná řeka s bočními rameny, zpětnými proudy, tůněmi, peřejemi i ostrůvky, které existují najednou na malém prostoru. Hudebníci se přitom opravdu byli schopni vyvarovat opakování, lpění na jednoznačných figurách, vlastně se nikdy nedalo říct, že kapela v běžném smyslu slova „šlape“. Pohyb to ale byl intenzivní, košatý, víc obklopující než táhnoucí za sebou. Předcházející vystoupení Jaromíra Typlta a Michala Rataje rozhodně nezapadlo. Jejich Škrábanice, improvizovaná poetická komunikace zvuků a slov vytvořila zcela neplánovanou, ale vlastně úplně klasickou gradaci s vrcholem přibližně ve zlatém řezu intenzivní půlhodiny.

Nabitý čtyřdenní program➚ byl plný kontrastů, z níchž možná lépe než z přednášek a teoretizování vyplynulo, jak velký a těžko uchopitelný prostor se Vs. Interpretation snaží zachytit. Ivan Palacký a Dafne Vicente-Sandoval s ozvučeným pletacím strojem a rozloženým fagotem nenápadně rozjeli festival, Pražský improvizační orchestr přidal částečně dirigovaný set. Celým festivalem proplouvala Morgan O’Hara, která transformovala performance i přednášky do kreseb v reálném čase. Lucie Vítková mluvila o improvizaci v hudbě Christiana Wolffa a o několik hodin později i hrála – její sólové vystoupení si lze představit z dřívější nahrávky Ideas and Techniques➚ (volně ke stažení). Vystoupil také Petr Kotík se svojí company, kterou tvořila Barbora Sojková (soprán), Ladislav Kozderka (trubka) a George E. Lewis (trombon). Zahráli část Kotíkovy skladby There Is Singularly Nothing na text Gertrudy Stein a vnesli do improvizačního prostoru prvek zapsané a organizované meditace – bylo to velmi osvěžující, i když žánrově mimo. Podobně působila i krátká studie Andrewa Wilsona o prvcích dada v hudbě Ervína Schulhoffa. Konvenční muzikologická přednáška v německém duchu se vymykala faktickou intenzitou i jistou suchopárností, ale nic proti tomu. Z performance, kterou předvedli Pasi Mäkelä a Federsel, jsem viděl posledních asi patnáct minut, a stejně na mě z Mäkeläho „baletění“ koketujícího se špínou a nahotou sálalo opakování a trapnost, jakkoli bylo zpočátku úsměvné. Trochu lituju lidi, kteří se na to dívali hodinu, ale reakce byla vstřícná, z čehož si odnáším potvrzení staré pravdy, že oblafnout se dá každé publikum. Zároveň se ale zřetelně ukázalo, že je obtížné nezabřednout do vlastních klišé i během jednoho krátkého vystoupení.

K čemu je takový festival a celá improvizovaná hudba dobrá se zeptá nejeden posluchač i aktivní hudebník. Stručně odpovím, že není k ničemu, podobně jako třeba Stonehenge. Stručnost ale nebývá úplná a já v celé té věci cítím jistou nezbytnost a nutnost. Jistě že je třeba stavět domy, aby bylo kde bydlet a orat pole, aby bylo co jíst, všichni máme své starosti a kolem oběda dostáváme hlad. Myšlenky se ale také musí odněkud šířit a někdo jim musí dát šanci, i když dají nějaký smysl třeba za sto let a možná taky nikdy. Strašně si cením lidí, kteří vynaloží své peníze na takovou akci, místo aby je vrazili do akcií. Agosto Foundation a Cynthia Plachá odvedli taky obrovský kus organizační práce. Všechno běželo hladce, itineráře se vcelku dodržovaly a hlavně – lidé se střetli a z nepevného improvizačního bodu se snad povedlo i trošku pohnout jejich myšlenkovým světem.

Vs. Intepretation, sympozium a festival improvizované hudby. 16.–20. 7., Experimentální prostor NoD a Galerie Školská 28, Praha.