Je 29. srpna 2012 a z domku na Kounicově ulici (dříve Giskrově a ještě dříve Hřbitovní) vychází Leoš Janáček. Ano, je to jen zdání, mája, klamná iluze divadelního světa, ale stejně se něco tajemného ozve, co člověku naježí všechny chlupy a po celou dobu představení ho nenechá sedět úplně v klidu.

Operu Věc Cage aneb Anály avantgardy dokořán jsem podrobněji rozebíral už dříve, teď se k ní vracím v souvislosti s provedením na místě, kde se libreto líčící setkání Leoše Janáčka s Henrym Cowellem skutečně odehrává. Nevím, jestli si dovedete představit operu o pitce s Lisztem v Praze, jak ji zmiňuje Berlioz ve svých pamětech, nebo o setkání Wagnera s Brucknerem ve Wahnfriedu, všechno samozřejmě provedené na autentických místech. Jsou to náměty rovnocenné, ale bohužel nezpracované a miniopera Miloše Štědroně, Iva Medka a Aloise Piňose se tak stává rozsahem nevelkým, ale přece jen unikátem.

Viděl jsem Věc Cage před dvěma lety ve foyer Janáčkova divadla v téměř stejném obsazení, takže je možné obě provedení srovnávat a neodpustím si to. Janáčkovo divadlo je poněkud studená budova (jakkoliv ji mám rád), což má za následek, že se tam mnoho lidí také tak cítí. Sklo, mramor i dřevo pokud možno ve velkých plochách bez ozdob, není tu nic domáckého a vyloženě vlídného, s čímž se řada letitých návštěvníků nikdy úplně nevyrovnala a s povděkem přijímají nečetná operní představení ve staré “Mahence”. Toto holé divadlo má však jednu výhodu, která se mi zdá tak obrovská, že ji nelze opominout: nic vás neodvádí od hudby a inscenace samotné. Nejsou tu žádné lustry, fresky, nadbytečnosti, nic, po čem byste chtěli pokukovat a nechat se tím rozptylovat – prostě vám nezbyde nic jiného než sledovat operu samotnou a vnímat ji bez rozmanitých “okolností navíc”. A je jen na pěvcích a orchestru, čím tuto zdánlivou pustinu vyplní, není se tu za co schovat. Při tehdejším provedení Věci Cage byl Janáčkův domek zastoupen pouhým diapozitivem v pozadí a divák se musel spolehnout na svou vlastní imaginaci. I tak byla inscenace nesmírně zábavná, i když si myslím, že inscenační styl Opery diversy (režisér Tomáš Studený) to s neustálým žertováním a vymýšlením vtípků až přehání.

Při srpnovém představení na zahrádce domku Leoše Janáčka, v němž dnes sídlí jeho památník, to bylo jiné. I přes všechno vědomí divadelní iluze – jsme přece dospělí – člověk vnímá celou věc jaksi jinak, niterněji. A to i přes spoustu rušivých vlivů – od těch roztomilých jako jsou děti v publiku, přes pochopitelné jako je běžný pouliční ruch zpoza plotu, až po ty iritující – dunění house music z auta, které zaparkovalo kdesi opodál asi v polovině představení. Vypadalo to, jako by se Leoši Janáčkovi i Henrymu Cowellovi hlučně poškleboval sám John Cage, k jehož dílu závěr opery odkazuje. Jakkoliv to nebylo celkově vzato ideální prostředí pro nerušený poslech, tyto autentické podmínky si prostě nelze vymyslet – musí se jim dát příležitost a potom už je jen nechat mluvit a naslouchat jim.

K provední samotnému mám i tak několik poznámek, protože síla autentického prožitku mě přece jen úplně neohlušila a neoslepila. K pozitivům bezpochyby patří, že se orchestr Opery diversy pod vedením Gabriely Tardonové pozvolna lepší, je sehraný a jistější. I představení vypadalo, že je mají všichni zažité, ale nepřehrávají je mechanicky. Vladimír Richter v roli vypravěče Historica byl zezačátku nejistý, zdálo se mi, jako by nemohl popadnout dech, což měla snad na svědomí obrovská kniha, kterou musel nosit. Když se posléze usadil za svůj stůl, byl jeho zpěv už mnohem vyrovnanější a vystihoval recitativní styl florentské opery. Výborná byla Lucie Kašpárková jako Mařa a David Vonšík jako Henry Cowell, proti Tomáši Krejčímu v roli Leoše Janáčka a Martinu Šujanovi i Aleši Janigovi v menších rolích Kundery a Petrželky nemám vážnější výhrady. Roli moderátora protentokrát převzal za Miloše Štědroně Jan Špaček. Slepice jsou role polomluvené (nebo spíš kdákané) a Michaela Jančaříková s Veronikou Pacíkovou se jich zhostily s humorem i mírnou (a půvabnou) neohrabaností při vedení jejich loutek. Co se mi opravdu nelíbí, je způsob, jakým Hana Škarková zpívá fenku Čiperu – mám na mysli stylové vybočení mimo partituru. Jsou zde sice předepsány vokály “haf” “vrrr” a jiné psí zvuky, ale jsou napsány v notách a mají se zpívat, nikoliv štěkat a vrčet. Role je napsaná pro koloraturní hlas a má se s ní tak i nakládat, všechen ten realistický (či snad veristický) balast do ní nepatří.

Pojetí role alespoň částečně přičítám již zmíněnému “diversnímu” inscenačnímu stylu, který místy žene humor ke vtipkování a polopatickému doříkávání toho, co je i jinak jasné. Ve svižně inscenované opeře mě v tomto směru rušilo neustálé kálení slepic imitované šlehačkou ve spreji – nápad je to dobrý, ale nevím, zda je nutné, aby se tolikrát opakoval. Naopak bych se přimlouval za to, aby na závěr byly provedeny 4’33’’ Johna Cage kompletní, jak je předepsáno v partituře, a ne jen v náznaku. Speciálně uvedení v zahradě Památníku Leoše Janáčka k tomu přímo vybízí.

Věc Cage je zábavně napsaná včetně mnoha trefných citací z Janáčkovy hudby a přes jisté výhrady i zábavně a vtipně zinscenovaná. Poučenost autorů jí dodává na věrohodnosti, genius loci Janáčkova domku kouzelnou atmosféru “snu noci janáčkovské”.

Ivo Medek, Alois Piňos, Miloš Štědroň: Věc Cage aneb Anály avantgardy dokořán, libreto: Miloš Štědroň. Dirigent: Gabriela Tardonová, režie: Tomáš Studený, výprava: Sylva Marková. Moderátor: Jan Špaček, Historicus: Vladimír Richter, Janáček: Tomáš Krejčí, fenka Čipera: Hana Škarková, Mařa: Lucie Kašpárková, slepice: Michaela Jančaříková, Veronika Pacíková, Kundera: Jiří M. Procházka, Petrželka: Aleš Janiga, Henry Cowell: David Vonšík. Orchestr Ensemble Opera Diversa. 29. 8. 2012, Památník Leoše Janáčka, Brno.