Poslední odpoledne Ostravských dnů jsme strávili na konzervatoři se skladbami jejich rezidentů. Byly různé stylově i kompoziční úrovní, důležité v tomto případě je, že byla věnována potřebná péče jejich nastudování a mohli jsme si tak bez problémů odělat obrázek o skladbách samotných.

Renate Stivrina: The Parable of the Pearl

Smyčcový kvartet. Dlouhá sóla violy, prvních houslí a violoncella v úvodu, rychlý pizzicatový předěl, kvazipolyfonní pasáže proložené dlouze drženými akordy, z nichž se stalo jakési současné klišé. Tady je ale použité s mírou stejně jako jiné zvukové možnosti kvarteta, autor jako by si je trošku zkoušel.

Nemožná pořadatelská služba, což platí vlastně pro všechny koncerty. Nechápu, proč vůbec někoho pouštějí do sálu po začátku a nepočkají na pauzu mezi skladbami, strašně to ruší. V Domě kultury se to ještě dá vydržet, ale v kostele sv. Václava nebo dnes na konzervatoři to bylo děsné (jsou tam klapavé podahy). Některé konvence bych rád zachoval i na koncertech nekonvenční hudby.

Sam Perkin: Sonata for Flute and Piano

Impresionistická, děsně roztahaná věc, stačilo by pět minut místo pětadvaceti. Nebo si toho Debussyho pustit příležitostně doma.

Anton Jaro: Cadenza

Skladba procházející zvukové a výrazové možnosti sólového kontrabasu s bohatým využitím flažoletů a také se zpěvem, bohužel ne úplně jistým. Občas jako bych zaslechl Charlieho Minguse.

James Ilgenfritz: Burnham’s Folly

Kompozice nezní zdaleka tak temně, jak by napovídalo obsazení basklarinet, kontrabas a perkuse. Útržkovité motivy střídají freejazzové pasáže, celkově z toho mám pocit neuspořádanosti a zároveň je to zábavné.

Michal Indrák: Standing Wave

Mohutné obsazení včetně klavíru a cimbálu, dvě skupiny hudebníků sedí zády k sobě, dirigují je Petr Kotík a Carl Bettendorf (ti na sebe vidí). Hudba s motrickými, jemně obměňovanými motivky mi evokuje verneovky Karla Zemana – myslím to vyloženě v dobrém. Navzdory názvu je v hudbě patrný neustálý pohyb. Časem ale ztrácím pozornost, začíná to být předvídatelné, možná jsem se s filmovým charakterem hudby trefil víc, než jsem si původně myslel.

Nissim Schaul: Hell Study

Opět trošku prvoplánově nazvaná věc pro větší ansámbl střídá sóla a dueta basklarinetu patrně s kolektivní improvizací. Nakonec je to skoro koncert pro basklarinet, Bohdan Hilash hraje bezvadně.

Conal Ryan: Bounding

Skladba pro žesťový ansámbl (dvě trubky, lesní roh, trombon, tuba). Dlouhé souzvuky, mikrointervaly, docela se to táhne. Mám i jakési pochybnosti o interpretaci, ale neznám partituru, tak si je nechám pro sebe.

Tiange Zhou: My Solitude was a Garden

Občas romanticky exaltovaná, lyrická věc pro sólové housle. Vliv východní hudby je zřetelný a především v pomalých větách citlivě zapracovaný.

Lorinc Muntág: 18,8

Klavír, violoncello a dvoje perkuse, cageovské odpočítávání času i název. Zvuky nástrojů jsou jen velmi občasné narozdíl od žvanění z chodby. Časem se nástroje sem tam i překryjí nad vytrvalým tónem violoncella. Publikum je tiché a pozorné, funguje to asi nejen na mě.

Celý odpolední koncert na konzervatoři byl věnovaný studentským skladbám, jejich nevyzpytatelná úroveň je ale zároveň určitou posluchačskou výzvou. Byla to vlastně jedna z nejnapínavějších událostí Ostravských dnů – aktivní přítomnost mladých skladatelů naplňuje z velké části jejich smysl.

Last Call. Renate Stivrina: The Parable of the Pearl (2010), Sam Perkin: Sonata for Flute and Piano (2012), Anton Jaro: Cadenza (2011), James Ilgenfritz: Burnham’s Folly (2013), Michal Indrák: Standing Wave (2013), Nissim Schaul: Hell Study (2013), Conal Ryan: Bounding (2012), Tiange Zhou: My Solitude was a Garden (2011), Lorinc Muntág: 18,8 (2009). Členové Ostravské bandy. 31. 8. 2013, Janáčkova konzervatoř v Ostravě, v rámci festivalu Ostravské dny 2013.