Perikola v Janáčkově divadle, věrna svému jménu, je pestrá jako papoušek. A stejně upovídaná, ruka dramaturga měla být k vlastnímu textu přece jen přísnější.

Zatímco v Metropolitní opeře kdysi posunuli La Périchole blíž k opeře přepsáním role Starého vězně z mluvené na zpívanou, úprava Jakuba Kruliše a Tomáše Studeného směřuje spíš k operetnímu žánru. Caspar Richter přispěl k výslednému pasticciu především přidáním efektnějšího finále. Jakubu Krulišovi se povedlo vtipně aktualizovat původní libreto a vytvořit paralelu se současným smutným stavem uměleckého života v Brně, především co se týká přístupu předních zastupitelů města. Ironicko-patetický závěr, kdy znovunastolený místokrál slibuje otevření nové opery, byl nepochybně adresován právě jim. Doprovodem bylo mávání vlaječkami v barvách brněnského znaku. To, že jsou to i barvy vlajky Peru, kde se děj odehrává, částečně dělá z angažovaného počinu odvahu v mezích zákona, ale nekažme si pěkný příběh. Jakub Kruliš bohužel místy neudržel na uzdě své literární spřežení a některé mluvené pasáže byly strašlivě zdlouhavé. Několik uvážlivých a důkladných škrtů by věci jen prospělo. Diváci si o přestávce mohli vybrat, jak opereta skončí, tedy jestli Perikola zůstane s Piquillem, nebo s místokrálem. Nepříliš logický děj umožňuje bez problémů kterékoliv řešení, takže se diváci o přestávce pobavili hlasováním a autoři na ně svalili část své zodpovědnosti.

Tomáš Studený se snažil vytvořit živé představení s prvky crazy komedie a pokud se mu to místy nedařilo, myslím, že narážel především na hranice hereckých schopností jednotlivých pěvců. Dialogy a vůbec mluvená místa vyžadují v podstatě činoherní výkony, což je jen další argument pro škrty v textu. Sehrát brilantní konverzačku je evidentně mimo schopnosti účinkujících a není se čemu divit, přece jen jsou to především pěvci. Snad by se lépe dařilo při nastudování s jedním obsazením bez alternací. Některé scény byly mimořádně povedené, za všechny musím vyzdvihnout především rozhovor Perikoly s Piquillem, který své lásce ironicky přehrával papouška zavřeného v kleci vězení. Přinejmenším tento výstup sváděl k myšlence ztvárnit celé představení jako sled skečů, byť papoušek tentokrát nebyl mrtvý. Výborně vycházely scény se sborem a vůbec hromadnější výstupy včetně obou finále. Tanečky a stylizovaný pohyb, jímž byly doprovázeny některé výstupy (například zatýkání Piquilla) byly po čase předvídatelné a budily monotónní dojem.

Nápadité scénické řešení Evy Jiřikovské stálo na práci s různými kombinacemi různě velikých písmen titulu Perikola. Nejvýraznější bylo velké O znázorňující hodiny – od za pět minut dvanáct v prvním dějství po pět minut po dvanácté ve třetím. Na pódiu se plynule vytvářely komentáře olé, alko, král, opera atd., písmena však měla více funkcí. R tvořilo improvizovaný oltář při svatbě, P královský baldachýn, rub písmen ztvárnil vězení – rub vznešeného života u dvora, do nějž ze šlechtických výšin upadl žárlivý, ale v podstatě naivní Piquillo. Jednotlivá písmena zdobila i kostýmy (Kateřina Kerndlová) dvorních dam, jen novopečená dvorní dáma Kamila měla na sukni své přízvisko Perikola celé. Dostat indiánský převlek místokrále v dětství pod stromeček, už bych nepsal, protože bych patrně radostí zemřel – byl to operetní indián jako z divokého snu Karla Maye. Projekce na pozadí střídala rovněž písmena s jednoduše stylizovanými objekty vztahujícími se více či méně k ději, esteticky přiléhavě dotvářela scénu a barevností lehce evokovala dobu osmibitových počítačů.

Inscenace stála na solidním hudebním nastudování Caspara Richtera, orchestr měl jiskru a švih kromě poněkud rozsypaného začátku. Podstatnější vadou byla dynamika, orchestr místy úplně přehlušoval pěvce. Tempa byla svižná, ale nijak přehnaná, celkově je třeba ocenit opravdu stylový přístup ke zdánlivě jednoduché Offenbachově partituře. Za líbivostí až jistou vlezlostí strofických popěvků se skrývá rafinovanost a šarm, který se v přiměřeně – to jest téměř komorně – obsazeném orchestru neztrácel. Také sbor dostál své vynikající pověsti bez výhrad.

Větší problém se stylovostí měli pěvci, snad je klamná jednoduchost mátla, ale na detailní výrazovou propracovanost by se měli zaměřit všichni do jednoho. V kombinaci se zadrhávajícími činoherními výkony v mluvených pasážích to byl hlavní důvod, proč představení místy ztrácelo tah, z vyloženě zábavných míst se propadalo do útlumu a pořád znovu a složitě nabíralo dech. Měli by si připomenout – pokud to neudělali – jak to vypadalo, když se ke (quasi)operetnímu repertoáru někdy uchylovali třeba Teresa Berganza nebo René Kollo a věnovali těmto kreacím stejnou pozornost a umění jako svým výkonům ve vrcholných hudebních dramatech Giuseppe Verdiho, Richarda Wagnera, či náročných písňových cyklech.

Jana Wallingerová na sebe v titulní roli strhávala zaslouženou pozornost. Ondřej Koplík se vedle ní maličko ztrácel, zdálo se, jako by neměl úplně svůj den. Přitom se na roli Piquilla hodí hlasově i jako herecký typ. Jistá topornost projevu Jana Šťávy skvěle souzněla s jeho opeřeným inkognitem Velkého Inky, k místokrálovskému majestátu už se hodila méně. Zoltán Korda a Petr Císař se svých, téměř výhradně společně vystupujících postav zmocnili rutinérsky ve všech smyslech toho slova.

Janáčkova opera se uvedením variace na Offenbachovu buffu La Périchole opět pokouší trefit do vkusu brněnského publika, které nostalgicky – a pro mě zcela nepochopitelně – stále truchlí za zpěvoherním souborem (ten byl rozpuštěn v ansámblu Městského divadla Brno a ačkoliv se nejednalo o zrovna korektní postup, samotný fakt, že tato operetní šmíra zanikla, se mi zdá spíš potěšitelný). Musím uznat, že je to pokus, který nepřekračuje hranice dobrého vkusu, ale i tak na mě z hlediska širšího kontextu nedělá dobrý dojem. Jsem bytostně přesvědčen o tom, že operní divadlo by se mělo profilovat především umělecky a klást si vyšší mety než bezstarostnou zábavu. Potom také přijde publikum, které se zasměje i podařenějším vtipům než Piquillovu “Á, vyprošťováček”, zatímco jeho šlechtické jméno “Don Domingo Villazón de Cura y Florés” (správně Flórez) nechá bez odezvy – na Carlose z Gottů by snad někdo zareagoval. Vyplýtvat jednu ze dvou plnohodnotných scénických premiér této sezóny na operetu je marnotratnost, byť bylo zpracování sebepovedenější.

Jacques Offenbach: Perikola (La Périchole), české libreto Jakub Kruliš a Tomáš Studený volně na motivy Henriho Meilhaca a  Ludovica Halévyho. Hudební nastudování: Caspar Richter, režie: Tomáš Studený, scéna: Eva Jiřikovská, kostýmy: Kateřina Kerndlová, choreograf: Hana Košíková. Don Andrès de Ribeira – Jan Šťáva, Hrabě Miguel de Panatellas – Zoltán Korda, Don Pedro de Hinoyosa – Petr Císař, Piquillo – Ondřej Koplík, 1. notář – Ivo Musil, 2. notář – Martin Pavlíček, Perikola – Jana Wallingerová, Guadalena – Tereza Merklová Kyzlinková, Berginella – Lucie Kašpárková, Mastrilla – Václava Krejčí, Manuelita – Martina Králíková, Frasquinella – Alena Sobolová, Brambilla – Jitka Zerhauová, Ninetta – Hana Kopřivová, Starý vězeň – Jaroslav Kuneš. Orchestr a sbor Janáčkovy opery NDB. 6. 1. 2012, Janáčkovo divadlo, Brno.