Zaujaté provedení, hravost a poučená skladatelská reflexe recitativního stylu florentských oper – to jsou hlavní charakteristiky prvního uvedení opery Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara La Dafne na text Ottavia Rinucciniho z konce 16. století.

Nejednalo se v žádném případě o rekonstrukci ani o historicky poučenou interpretaci. Byla to skutečně současná reflexe starého textu, z jehož původního zhudebnění se dochovaly jen zlomky. Ke starým zvyklostem se obracelo i inscenační ztvárnění v Mozartově sále Reduty, jehož prostředí se stalo dalším aktérem, stranou nezůstala ani příroda. Autoři se pokusili s minimálními prostředky vytvořit “divadlo světa” a dařilo se jim to.

Nehrálo se na jevišti. V centru sálu bylo umístěno tříčlenné continuo (varhanní pozitiv, theorba a violoncello), za ním pět notových pultů v barvě stěn sálu. Židle pro obecenstvo potažené bílou látkou byly rozestavěny do dvou symetrických útvarů s uličkou uprostřed a dostatkem místa okolo – pěvci od svých pultů vycházeli k hereckým akcím do celého prostoru, hranice mezi publikem a účinkujícími nebyla pevná. Světlo svíček v oknech bylo na začátku představení úplně nezřetelné, ale s postupujícím soumrakem nabývalo na intenzitě a konec opery už probíhal v jejich magickém svitu.

Výrazně tvarované kostýmy jsou pro inscenace Rocca a Venduly Johnové typické. Jejich černobílé pojetí evokovalo otisk dávných časů, ale ve spojení se stylizovaným pohybem postav také Roberta Wilsona. Jediným barevným oživením byly nalíčené tváře a rty a červené srdíčko na hrudi Amora. Teprve v závěru se objevil vavřínový stromek se zlatým kmenem a na diváky se shora sesypala spousta vavřínových lístků. S odkrytím smyslu celého příběhu se vyjasnilo i barevně. K původním postavám přibyl Satyr (Sergej Sanža), který pohybově a místy i slovně komentoval děj, upozorňoval diváky na to, co se děje, i na charaktery jednotlivých postav. Byl také stálou připomínkou toho, že se jedná o hru, jakkoli byla skladatelská i inscenační práce vážně míněná a výborně odvedená.

Pěvci sídlili u notových pultů jako sbor pastýřů a nymf a vycházeli od nich do prostoru při ztvárňování svých charakteristických rolí. Jejich práci je nutno ocenit především i s vědomím toho, že většinou s provozováním staré hudby nemají valné zkušenosti. Manýr z velkého jeviště se dokázali zbavit téměř beze zbytku, působili přirozeně a samozřejmě i jako herci, dobře artikulovali i jemně zdobili. V sezpívaných ansámblech se místy neposlušně drala dopředu barva sopránu Andrey Priechodské, nejednalo se však o nic rušivého. V duetu mezzosopranistky Jany Wallingerové (Venuše) a kontratenoristy Stefana Kunatha (Amor) rozdílné způsoby tvoření tónu spíš podtrhly rozdělení rolí matka – syn, než aby se výrazově míjely. Přibližně ve zlatém řezu byl umístěn hudební vrchol díla: nádherně provedená árie Dafné (Andrea Priechodská) s lyrickým, zpěvným violoncellem Josefa Klíče jako rovnocenným partnerem v závěru. Litoval jsem snad jedině toho, že to pro toto zvláštní místo nebyla viola d’amore. Continuo odvedlo po všech stránkách fantastický výkon, zvukově pestrý i při skromném obsazení. Přimlouval bych se snad jen za mírné přitlumení bubnu, který místy nohou obsluhoval violoncellista.

Jedinou vážnější výhradu mám k přehnaně dlouhému úvodu Satyra, který nás uváděl do děje a suploval předehru, kterou dílo stylově nemělo. Myslím, že zkrácení humorného výstupu na polovinu by postačilo k tomu, aby diváci pochopili, že se podílejí na hře a ne na výsledku práce vědeckého týmu. Jazykově puritánskou poznámku si nemohu odpustit k popisu jednotlivých scén vloženém do programu. Myslím, že diváci by se zorientovali v jednotlivých postavách i při použití českých variant jejich jmen. Věta “Amore sděluje Venere, že Apolla přemohl…” se pohybuje na úrovni počítačových překladačů, možná i pod ní.

Provedení La Dafne ve mně opět probudilo starou touhu po častějším uvádění starých oper, které se v Brně prakticky nehrají. Ukázalo se, že umělecký i lidský potenciál by tu byl a při důsledné práci bychom se mohli dočkat i historicky poučených představení se vším všudy. I za tento “na nové brdo upravený” Rinucciniho text však patří autorům i interpretům jednoznačné bravo.

Tomáš Hanzlík, Vít Zouhar: La Dafne, libreto Ottavio Rinuccini, Tomáš Hanzlík, Vít Zouhar a Rocc. Režie: Rocc, kostýmy: Vendula Johnová. Andrea Priechodská – Dafné, Petr Levíček – Apollón, Stefan Kunath – Ovidius/Amor, Jana Wallingerová – Venuše, David Nykl – Posel, Satyr – Sergej Sanža. Continuo: Ondrej Olos – varhanní pozitiv, Josef Klíč – violoncello, Marek Kubát – theorba. Světová premiéra 25. 6. 2011, předpremiéra 21. 6. 2011, divadlo Reduta, Brno.