Kulisou pro nové uvedení Figarovy svatby v ND Brno se stala funkcionalistická vila Tugendhat. Šlechtu nahradili přistěhovalí mafiáni, služebnictvo personál z místních obyvatel. Koncepce je to sama o sobě neutrální, její provedení bylo mírně řečeno nepovedené. Opera má ale naštěstí i hudbu a v té se účinkujícím dařilo mnohem lépe.

Už při předehře bylo jasně patrné, že hudební nastudování je velmi pečlivé a dbá na detaily. Caspar Richter vedl orchestr i pěvce rázně i s citem, ale přece jen se mu nepovedlo přenést na ně lehkost, která zdobila jeho cembalový doprovod recitativů. Ten pokládám, byť se to může zdát podivné, za hudební základ a jistotu celého večera. Ostatně Figarova svatba je bez perfektně provedených recitativů nemyslitelná. Do jejich svižnosti se ale nemohli dostat pěvci, zvlášť Zuzanka (Petra Perla Notová) působila během celého prvního dějství spíš těžkopádným dojmem. Světlou výjimkou byl naopak Josef Škarka v roli Figara a především Jana Wallingerová jako Cherubín. Abych ale pěvcům nekřivdil, všichni byli neustále konfrontováni s necitlivou režií, která je hnala k úplně jinému projevu, než jaký vyžaduje partitura. Vlastně si ani neumím představit, jak takové schizma bez ústupků zvládnout.

Josef Škarka zazpíval Figara velmi dobře, zvlášť s přihlédnutím k tomu, že se jedná o mladého pěvce, který zkušenosti teprve sbírá. Jeho výkon vzbuzuje do budoucnosti velké naděje. Petra Perla Notová byla celé první dějství úplně bez života, probudila se teprve ve druhém dějství, jehož pověstné finále bylo provedeno po všech stránkách perfektně. Bylo to také jedno z mála míst, kde režisérka netříštila děj zbytečnými vedlejšími akcemi a nechala znít hudbu. Člověk si mohl jen představovat, jaké by to mohlo být představení, kdyby byla Annette Jahns podobně umírněná častěji. Jana Wallingerová je jednou z jistot brněnské scény, byla výborná po herecké i pěvecké stránce.

Stejně jako libretista Lorenzo da Ponte připravil literární předlohu o buřičské ostří, tak režisérka Annette Jahns vzala dílu lehkost, eleganci a vtip. Zuzanka a Marcellina po sobě při kousavém, ale oduševnělém špičkování v prvním dějství házely prádlem, hrubá a arogantní gesta utloukala rafinovanost hudby a textu po celý večer. Elegance společenské smetánky a přirozená inteligence jejího služebnictva byla nahrazena hulvátstvím mafiánů nově usazených ve vile Tugendhat a neotesaností místních obyvatel. Manýry dušeně zcela primitivních lidí zbohatlých nelegálními kšefty režisérka asi vystihla zdárně, byť se spoustou klišé a bez nadhledu. Kostýmy jako z laciného karnevalu korunovala kokainistická image doktora Bartola a rádobykroje sboru venkovanů. Když Bartolo zpíval tutta Siviglia a Basilio mu nastrkoval před oči ceduli siamo in Brno, dalo se to ještě akceptovat jako vtip, mávání vlajkami s moravskou orlicí bylo vyloženě trapné. Scéna se snažila jakýmsi pseudokubistickým způsobem ukázat vilu ze všech stran, zvenku i zevnitř najednou, laciné divadelní náhražky luxusních materiálů byly směšné. Mnohem přesvědčivější byl v posledním dějství celkový pohled na vilu ze zahrady.

Solidní hudební nastudování a sebestředná režie, která si hudby okázale nevšímala – to jsou dvě základní charakteristiky včerejší premiéry Figarovy svatby v Národním divadle Brno. Snad je dobře – mám-li na inscenačním neštěstí hledat nějaká pozitiva – když si naše publikum pomalu zvyká, že se na operních jevištích dějí i takovéto věci. Musí si na ně bohužel zvykat v době, kdy na zahraničních scénách jsou podobné interpretační postupy už dávno vyzkoušené. Stalo se z nich často bezmyšlenkovitě aplikované klišé soudobé jevištní praxe, jak jsme toho byli svědky i včera. Proč u nás provokuje a znechucuje něco, co jinde už spíš vyčpělo, je námět na samostatný rozbor. Já se domnívám, že se jedná především o následek uzavřenosti našeho divadelního života v dobách normalizace a celkově ustrašené a neprůbojné dramaturgie v devadesátých letech. Po inscenačně nezdařeném Macbethovi bůhvíproč přeneseném do Mozartova sálu brněnské Reduty, se nezdařila ani další brněnská aktualizace klasického díla. Pevně doufám, že další pokusy o hloupé brnkání na lokálněpatriotické city diváků už se podnikat nebudou, případně naleznou útočiště pouze v úlitbách operetnímu publiku, kde najdou přiměřenější společnost. Škoda tolika slušné hudební práce, k níž se musí divák prodrat přes samolibé divadelní hrátky.

Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba (Le nozze di Figaro), libreto Lorenzo da Ponte. Hudební nastudování: Caspar Richter, režie: Annette Jahns, scéna a kostýmy: Sebastian Stiebert. Hrabě: Roman Janál, Hraběnka: Pavla Vykopalová, Figaro: Josef Škarka, Zuzanka: Petra Perla Notová, Cherubín: Jana Wallingerová, Basilio: Zoltán Korda, Bartolo: Jan Šťáva, Marcelina: Adriana Hlavsová, Don Curzio: Milan Rudolecký, Antonio: Jiří Klecker, Barbarina: Andrea Priechodská. Sbor a orchestr Janáčkovy opery ND Brno, 25. 2. 2011, Mahenovo divadlo, Brno.