Česká filharmonie věnovala abonentní koncert tohoto týdne hudbě soudobé a nedávné v luxusním provedení. Před orchestr ve výborné kondici se postavil skladatel a dirigent Peter Eötvös, sólistou v jeho skladbě byl vynikající hráč na bicí Martin Grubinger. Byla to po hudební stránce pravděpodobně větší událost než třeba hostování Magdaleny Kožené v Mahlerově čtvrté symfonii, ovšem mediální reflexe byla a je téměř nulová.
„Není místa!“ volal Kloboučník na Alenku v kraji divů, když se chtěla posadit na jednu z mnoha prázdných židlí a připojit se k podivné svačině. Místa není pravděpodobně ani na českém internetu – kritika středečního koncertu se neobjevila v žádném online médiu. Škoda, sotva by mohla vyznít jinak než jako pozvánka na čtvrteční a páteční reprízu. Mlčela Harmonie a dokonce i Opera Plus, která se jinak snaží nahrabat pod sebe úplně všechno(kritika na Opeře plus➚ nakonec vyšla – shodou okolností pár hodin po vydání tohoto textu). V páteční Mozaice na stanici Vltava koncert hodnotil Jindřich Bálek – velmi kladně, i když kolem uvádění soudobé hudby chodil jako kolem horké kaše. Mluvil o žádanosti kmenového českého repertoáru, v němž je Česká filharmonie zabydlená. No jistě, ale to by měly být samozřejmé základy, na kterých se repertoár staví.
Česká filharmonie je náš značkový orchestr – to je při její současné kvalitě snadno přijatelný status. Má také nějaké povinnosti k publiku, ale tím líp, když jenom nevychází vstříc jeho pohodlnosti. Vážená – a veřejnými prostředky podporovaná – umělecká instituce by občas mohla své příznivce taky někam posunout. Koncerty vedené skladateli, kteří jsou zároveň schopnými dirigenty, jsou k tomu dobrá cesta a Peter Eötvös se postaral o její krásný začátek. Koncertu hudebně nechybělo nic: orchestr, dirigent, sólista, repertoár i interpretace se sešly v prvotřídní kvalitě. Jen ta mediální reflexe zůstala téměř nulová. Eötvös je přitom jeden z předních skladatelů současnosti a pokud se připomíná, jak kdysi Prahu navštívil Mozart, proč se nenajde kousek místa i pro dnešního autora.
Je to možná paradoxní, ale lidé na média nadávají úplně stejně, jako jim přikládají váhu. Události, které nemají servis ve velkých médiích, získávají status obskurního podniku pro hrstku podivínů. Bylo jistě příjemné potkat v Rudolfinu vedoucího Orchestru Berg Petra Vrábela nebo skladatele Martina Smolku a Aleše Březinu. Bylo i vcelku plno, i když ne vyprodáno. Ještě příjemnější bylo slyšet od ředitele České filharmonie Davida Marečka, že se koncert pokusí navštívit ještě jednou ve čtvrtek, natolik mu připadal dobrý.
Bylo by skvělé, kdyby České filharmonii chuť do uvádění soudobé hudby zůstala, byť se z ní nestane její kmenový repertoár. Neznámé a málo hrané skladby potřebují právě ten prvotřídní servis, který jim náš přední orchestr může poskytnout. Když slyší většina posluchačů průměrně zašmidlaného Čajkovského, doplní si k němu svou ideální představu a je spokojená. Když slyší publikum průměrně odvrzaného Ligetiho, nemá si co doplnit, je hudbou otrávené a svede to automaticky na skladatele: vždyť ten Čajkovskij je pokaždé tak krásný.
Dnešní matiné drze opakuje program koncertu České filharmonie, o kterém šla řeč. Na prvním místě jsou Melodie – kompozice Györgyho Ligetiho, Schönberg Ensemble řídí Reinbert de Leeuw. Po ní následují Speaking Drums – Mluvící bubny Petra Eötvöse, hraje Martin Grubinger, hr-Sinfonieorchester čili frankfurtské rozhlasové symfoniky řídí Vasilij Petrenko. Závěr tvoří Symfonie č. 3 Witolda Lutosławského, Berlínské filharmoniky řídí sám autor.
