Výběr z Rachmaninovova cyklu Vsjenočnoje bděnie a Requiem Alfreda Schnittkeho tvořily náplň výjimečného i výjimečně zdařilého koncertu sboru Vox Iuvenalis.

Dramaturgicky nápadité a výjimečné koncerty nejsou nemožné, jen by bylo dobře, kdyby se o nich dávalo vědět. Zdálo se mi skoro jako zázrak, že se sboru Vox Iuvenalis povedlo téměř zaplnit prostornou baziliku Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně, a to vlastně pouze pomocí tiché pošty mezi známými. Plakáty buď nebyly vylepeny vůbec, nebo zanikly ve vrcholící předvolební kampani, finále mistrovství světa v hokeji s českou účastí bylo určitě rovněž tvrdou konkurencí.

Rachmaninovovův vokální cyklus si bere hudební inspiraci z několika stylů ortodoxního chorálu a musím říci, že mě mrzí, že nebyl proveden celý, i když by se tím koncert protáhl přes obvyklou míru (ale nikoliv neúnosně, to je třeba zdůraznit!). Takto se z pěti vybraných čísel stal úvod k hlavní části programu, kterou tvořilo Schnittkeho Requiem. Hudba Alfreda Schnittkeho je postmoderní v tom nejlepším smyslu slova, vstřebává do sebe podněty od gregoriánského chorálu přes renesanční i barokní polyfonii až po jazz, všechny vlivy jsou ale podřízeny sjednocujícímu pohledu a mistrovství geniálního skladatele.

První část koncertu, kterou tvořilo pět čísel cyklu Vsjenočnoje bděnie, byla provedena z bočního kůru umístěného proti hlavnímu vchodu do baziliky. Tento prostor je pro provádění skladeb à capella akusticky vhodnější, zvuk samotných hlasů se z něj nese srozumitelněji a s menším dozvukem do přední i zadní části chrámu (boční kůr je bohužel příliš malý na to, aby se na něj směstnal sbor s byť i jen komorním orchestrem). Intonace sboru byla čistá a srozumitelná i přes drobnou počáteční nejistotu, pochválit je nutno i srozumitelnou výslovnost. Stylová byla uměřenost provedení bez prudkých dynamických či tempových skoků, zvuková intenzita narůstala či klesala v povlovných vlnách, které zdůrazňovaly meditativní charakter skladby, stejně uvážlivě byla volena i tempa. Vytknout musím drobnou intonační rozkolísanost v samotném úvodu a především zvukovou nevyrovnanost způsobenou ne zcela šťastným rozestavěním sboru, které upozaďovalo mužské hlasy – ortodoxní liturgická hudba bez řádně znělých a slyšitelných basů zní chudě.

Requiem Alfreda Schnittkeho bylo provedeno z hlavního kůru proti oltáři, kde je dostatek prostoru také pro instrumentalisty a lepší varhany než na boku. Musím na tomto místě ocenit přístup, který stoprocentně upřednostňuje hudební stránku koncertu, najde odvahu ochudit publikum o vizuální zážitek a umístí hudebníky při koncertu v chrámu tam, kam patří – totiž na kůr. I když opominu jednoznačný přínos takového počinu po akustické stránce, zvuk snášející se bez viditelného zdroje shora směrem k prázdnému prostoru kolem oltáře má také svoje kouzlo, působí přímo na emoce bez rušivých vlivů, nutí posluchače více se soustředit na hudbu samotnou a ponořit se do ní. Zvukově opulentní skladba se ale i tak v nejvypjatějších místech slévala do těžko identifikovatelných clusterů. Nejzřetelnější to bylo v části Credo silně ovlivněné jazzovými postupy, kde bylo například použití elektrických kytar prakticky nerozeznatelné. Tyto nedostatky však neubíraly provedení na celkové emocionální působivosti. Ta zde byla – narozdíl od předchozích meditativních sborů – akcentována prudkými dynamickými změnami a expresivitou nastudování vůbec. Hlasy sboru i sólistů přitom zněly v pianissimech i fortissimech kultivovaně, sboru v úvodu – stejně jako u Rachmaninova – chvíli trvalo, než se intonačně srovnal, jakoby se musel na každý kůr chvíli adaptovat. Provedení náročné kompozice bylo celkově výborné a rád bych si je poslechl ještě jednou v koncertním sále s akustikou, která by umožnila lépe vnímat strukturu skladby.

Dovedl bych si celé vystoupení – takové jaké bylo – představit jako součást a možná i vrchol Velikonočního festivalu duchovní hudby, který se právě s dramaturgickou nemohoucností potýká. Jestli měl koncert nějakou výraznou chybu, tak to byla především zanedbaná propagace, kterou by mu naopak zavedený festival mohl poskytnout. I tak ale přišlo dostatečné množství diváků, aby bylo zřetelné, že náročné a promyšlené dramaturgie není třeba se bát, naopak je nutné ji nabízet.

Sergej Rachmaninov: Vsjenočnoje bděnie, Alfred Schnittke: Requiem. Hana Škarková – soprán, Jan Ondrejka – tenor, Martin Jakubíček – varhany, Stanislav Pliska, Petr Kalousek, Tomáš Rolek – bicí, Pavel Novotný – pozoun, Petr Hojač – trubka, František Chaloupka, Jaroslav Panuš – el. kytary, Antonín Libicher – klavír, pěvecký sbor VUT v Brně Vox Iuvenalis. Hudební nastudování: Jan Ocetek. 23. května 2010, Bazilika Nanebevzetí Panny Marie, Brno. Publikováno v Opus musicum 03/2010