Když člověk plánuje, bohové se smějí. Když plánují bohové, zůstane jim jen pláč. Baltic Opera Festival uvedl Wagnerovu Valkýru ve skandinávském designu, všem hrdinům však ponechal žhavá srdce: ať už planula láskou, nebo nenávistí.

Lesní opera v Sopotech je místo, které má velkou magii samo o sobě. Amfiteátr pro 5000 lidí je kousek nad přímořským městem a pamětníci z bývalého sovětského bloku ho znají z televize. Právě tady se konaly velké festivaly té nejhloupější pop music, z nichž občas zavanul přes železnou oponu duch západu. Míval ovšem podobu Boney M, Drupiho a celkově připomínal spíš obří kolotoč. Málokdo ale tehdy tušil, že místo má především dlouhou operní historii počínající už rokem 1909.

Právě na ni navazuje Baltic Opera Festival, když se koncentruje kolem oper Richarda Wagnera, jehož dílo se zde uvádělo především. Lesní opera si tím vysloužila přezdívku „Bayreuth severu“ a pokud by bavorské festivalové divadlo mělo být interpretačním vzorem a kotvou, festivalová Valkýra mu nezůstala nic dlužná. Uprostřed lesa navíc získala věrohodnost dramatu vyrůstajícího z přírody, od níž se odvrací civilizace likvidující sama sebe.

Orchestry Baltské opery v Gdańsku a filharmonie v ukrajinském Lvivě se naopak spojily jakoby navzdory současnému politickému konfliktu mezi Polskem a Ukrajinou. Vztahy obou zemí jsou zatíženy historickými spory, ten současný má kořeny ve druhé světové válce↗︎. Na jejím konci se ještě v Sopotech hrál Wagner, tehdy samozřejmě v režii nacistického Německa. Návrat jeho oper, který tu v posledních letech probíhá, stejně jako spojení s orchestren z Ukrajiny by mohlo být signálem, že historické spory není nutné stále znovu otevírat a eskalovat. Pokud by ovšem umění pro politiky dneška něco znamenalo.

Valkýra je lyrické drama o plánech boha Wotana na návrat prokletého prstenu zpět do Rýna. Rozumnému záměru však stojí v cestě Wotanovy konflikty s manželkou, dcerou i dalšími dvěma dětmi. Nehledě k tomu, že je v permanentním konfliktu také sám se sebou i se smlouvami, které uzavřel. Bůh průmyslové revoluce, jak ho Wagner stvořil, nevládne z nějaké vyšší moci, ale skrze smlouvy, které nesmí porušovat ani on. Sám říká, že je nejnesvobodnější ze všech.

Inscenace přenesená z Královské opery v Kodani zasazuje děj do prostředí rodinné firmy, jejímž šéfem je Wotan. Na kancelářských stolech vzniká obraz světa tvořeného čistými liniemi velkého schodiště a bran mezi pozemským a duchovním světem, jako vypůjčených od Nikoly Tesly a Mariny Abramović. Kostýmy drží jakousi korporátní kulturu včetně zaměstnaneckých karet. Wotan firemní dress code nebere úplně vážně, jeho manželka Fricka však ano včetně všech pravidel, na nichž jejich podnikání stojí. A do toho všeho jsou vrženi lidé.

Svým způsobem je od začátku jasné, že předem rozvrženou hru nemohou přežít oni, ale ani plány, které pro ně Wotan připravil. Dům zloducha Hundinga se ukrývá pod schodištěm – hladce navrženou stavbu však její majitel nedokázal zaplnit ničím lepším než provizorním nábytkem z beden, starými krámy a vynuceným manželstvím se Sieglinde. Strom, kolem nějž dům stojí, už je ohořelý od nešťastného domácího krbu.

Siegmund přicházející na začátku jako vyvrženec a žebrák nemá nic než svoje hadry. Se Sieglinde ho víc než tajemná přitažlivost sblížuje zoufalství beznadějné situace. Východisko je u Wagnera jediné možné: láska. Její naplnění ovšem nevede ke štěstí, což je pro Wagnera rovněž typické. Možná nejdůležitější pro správné pochopení Valkýry je neustálé vědomí, že Siegmund, Sieglinde, Brünnhilde i všechny ostatní valkýry jsou sourozenci, jejichž otec je Wotan: inscenace to průběžně připomínala.

Celá ovšem stála především na orchestru částečně ukrytém pod jevištěm. Z „mystické propasti“ se valil měkký, lyrický, plný a pružný zvuk. Axel Kober řídil Valkýru jako tři dlouhé a pestré vlny, hodně lyricky a měkce zněly i žestě – snad jenom ty mohly občas přidat na energii. Kvalita to ovšem pořád byla obdivuhodně nekompromisní, což platí také pro účinkující.

In order of appearance, jak se někdy píše ve filmových titulcích: tenorista Stanislas de Barbeyrac ani jako Siegmund nezapřel mozartovskou školu. Se Sieglinde, již ztvárnila sopranistka Izabela Matuła, tvořili i krásný hlasový pár. Hundinga zpíval basista René Pape, který stále představuje jeden ze symbolů kultivovanosti v současném operním světě.

Wotan je navzdory názvu opery v podstatě hlavní postavou Valkýry, na jeho konfliktních dialozích i monolozích celá opera stojí. Umělecký ředitel Baltic Opera Festivalu Tomasz Konieczny by byl pro návštěvu představení dostatečným důvodem sám o sobě. Roli už má jistě zarytou někde v ne- a podvědomí, ale zachází s ní vědomě a vysílá z jeviště fascinující paprsky Wotanovy velké lásky, zoufalství i rezignace na vlastní dílo.

Jeho dcera Brünnhilde sopranistky Stéphanie Müther i manželka Fricka mezzosopranistky Małgorzaty Walewské s ním držely krok. Hádka s Frickou na začátku druhého dějství měla náboj manželského i ideového konfliktu, z nějž už se Wotan nedokázal vymluvit a musel své ženě ustoupit. Odsouzení Brünnhilde a dlouhé smiřování s milovanou dcerou bylo dojemné a permanentně napínavé, i když člověk věděl, jak to celé dopadne.

Nade vším však maličko čnělo „zvěstování smrti“ ve druhém dějství: Siegmund s Brünnhilde byli oslniví v jedné z nejkrásnějších hudebních pasáží, jaké kdy Wagner napsal.

Ansámbl osmi valkýr zněl bezvadně, dramaticky a vyrovnaně. Byla to adekvátní součást špičkového provedení. Vzhledem k rozměrům areálu je nutné produkci amplifikovat, ale dělo se to s citem.

Když vzplanul oheň kolem uspané Brünnhilde, vzplanuly také displeje mnohých telefonů zaznamenávajících ohnivý kruh. Provedení Valkýry v přírodě s sebou nese i jistou uvolněnost, která by v kamenném divadle nejspíš nebyla možná. Zpěv ptáků je kulisou, jaká by se jistě líbila i autorovi. Déšť se spustil ve chvíli hádky Wotana s Frickou, která celý děj posílá k beznadějnému konci. Amfiteátr je zastřešený, takže i v případě deště nelze říct nic jiného, než že příroda vzorně spolupracovala.

Cesta do Sopot není příliš dlouhá ani pěšky, zároveň je ale dost dlouhá na první vstřebání velkých dojmů. Valkýra zarezonovala vlastní krásou, provedením i pokusem zpevnit křehké vztahy tří zemí a kultur. Další představení Valkýry v Lesní opeře se koná v neděli 5. 7. 2026.

Richard Wagner: Die Walküre. Hudební nastudování – Axel Kober, původní režie – John Fulljames, festivalová režie – Johanne Holten, scéna a kostýmy – Tom Scutt, světla – D.M. Wood. Obsazení: Wotan – Tomasz Konieczny, Siegmund – Stanislas de Barbeyrac, Sieglinde – Izabela Matuła, Brünnhilde  – Stéphanie Müther, Hunding – René Pape, Fricka – Małgorzata Walewska, Gerhilde – Katarzyna Wietrzny, Ortlinde – Natalia Rubiś, Waltraute – Magdalena Pluta, Schwertleite – Joanna Motulewicz, Helmwige – Annika Egert, Siegrune – Iwona Wall, Grimgerde – Anna Bernacka, Rossweisse – Barbara Bagińska. Baltic Opera Orchestra v Gdańsku ve spolupráci se Symfonickým orchestrem Národní filharmonie Lviv. 2. 7. 2026, Baltic Opera Festival, Lesní opera Sopoty.