Z festivalového programu se po průletu hurikánu Sandy stala tak trochu “music of changes”, především z hlediska organizace. Do Bohemian National Hall se nedokázali dopravit členové Talujon Percussion, takže se musel dávat narychlo dohromady náhradní program – alespoň částečně. V ohrožení se také ocitlo uvedení opery Petra Kotíka Many Many Women, protože Paula Cooper Gallery zůstala bez proudu, takže je potřeba najít náhradní prostor. Doufejme, že se to podaří – uvedení tohoto pětihodinového opus magnum patří ke klíčovým událostem festivalu.

Náhradní program byl sestaven zcela rovnocenně, jen byl více nasměrován ke komorní hudbě a místo bicích získala více prostoru Katalin Károlyi, což vůbec nebylo špatné a vlastně mě to nakonec potěšilo, ačkoliv všechny ty potíže organizátorům ani v nejmenším nepřeji. Z kombinací sólových a komorních výstupů nakonec vyplynula závěrečná dramatická scéna Infinito nero. James Tenney podle názvu své skladby nenapsal nikdy ani notu pro bicí, nicméně Having never written a note for percussion otevřelo koncert. Svým způsobem se jednalo o etudu pro gong – kontinuální víření od neslyšného pianissima po dynamický vrchol v polovině a stejně dlouhý návrat zpět. Celá kompozice, jakási ukázka “messa di voce” s gongem místo lidského hlasu, trvala dvanáct minut. Chris Nappi předvedl tuto hudební meditaci skvěle.

Forever and Sunsmell Johna Cage zahájila mezzosopranistka Katalin Károlyi a capella v jednoduché deklamaci s dominujícím intervalem kvinty, bicí dodávaly ojedinělé akcenty. V druhé části si Cage pohrává s triviální melodií komplikovanou rytmickými strukturami bicích. Katalyn Károlyi umí tento typ hudby zpívat stejně dobře jako baroko, kterému se rovněž věnuje, Chris Nappi a Pauline Kim jí byli citlivými partnery. Caerulean pro sólový basklarinet je příležitost pro sólistu, aby předvedl všechny možnosti nástroje tak, jak to kompozice Rebeccy Saunders vyžaduje. Skladba vyrůstá ze zvuku dechu a klapek naprázdno, postupně se přidávají konkrétní tóny, dvouhlasé efekty a výrazná práce s alikvótními tóny. Theo Nabicht sólovou příležitost nepromeškal a měli jsme možnost slyšet, z jak kvalitních hudebníků se skládá Ostravská banda. Wonderful Widow of Eighteen Springs provedla Katalin Károlyi a Chris Nappi, jemuž tentokrát jako perkusní nástroj posloužil klavír. Byl použit decentně, ale přece jen výhradně mimo svou původní funkci. Kontrast s vizuálním vjemem pěvkyně – klavírista, který vzbuzuje jednoznačné asociace, vyvolával jemné napětí. Princip triviální melodie narušované rytmickým pásmem byl shodný s Forever and Sunsmell. Komorním završením první půle večera byly výborně provedené Durations Mortona Feldmana pro flétnu, housle, violoncello a klavír.

Infinito nero je dramatická scéna pro komorní orchestr a mezzosoprán popisující jednu zbožnou extázi od jejího vzniku z hloubi niterného ticha, v němž je slyšet jen lidský tep a kapání krve, přes její narůstání a vyvrcholení až k postupnému zániku. Salvatore Sciarrino je podle méh názoru operní autor par excellence, který pracuje se současnými výrazovými prostředky, ale zároveń nezapomíná, že opera je také pro zpěváky. Kombinace dvou poloh hlasu a jejich rychlé střídání klade velké nároky na pěveckou virtuozitu, ale part je tím také pro interpreta atraktivní. Ve spodní oktávě se v náznaku ozve i gregoriánský chorál, horní oktáva s tímto projevem vnější zbožnosti vede dialog a reprezentuje vnitřní prožitek – svým charakterem se přiřazuje k orchestru a jeho imitaci tepu srdce a duše. Katalin Károlyi i Ostravská banda odvedli mnohem soustředěnější výkon než na festivalu NODO. Scénické ztvárnění bylo neokázalé a působivé, probuzení do extáze a její následující opadnutí stálo na přesvědčivém herectví pěvkyně s černou scénou za zády. Provedení bylo sice ochuzeno o točnu, ale o to víc bylo možné věnovat pozornost hudbě samotné, která si vystačí a účinek byl naprosto strhující. Katalin Károlyi se do provedení opravdu položila se všemi pěveckými i hereckými prostředky, kterými vládne, provedení pod vedením Petra Kotíka nemělo chybu.

James Tenney: Having never written a note for percussion (1971), John Cage: Forever and Sunsmell (1942), Rebecca Saunders: Caerulean (2010/11, premiéra v USA), John Cage: Wonderful Widow of Eighteen Springs (1942), Morton Feldman: Durations (1960), Salvatore Sciarrino: Infinito nero (1998, scénická premiéra v USA). Hudební nastudování – Petr Kotík, Chris Nappi – bicí, Theo Nabicht – basklarinet, Katalin Karolyi – mezzosoprán, Ostravská banda. 31. 12. 2012, Bohemian National Hall, New York.

Původní program: John Cage: Radio Music (1956), Imaginary Landscape No. 1 (1939), Water Walk (1959), Inlets (1977), Karlheinz Stockhausen: Kreutzspiel (1951) (Talujon Percussion a Ostravská banda), John Cage: Cartridge Music (1960), Haikai (1986), James Tenney: Having never written a note for percussion (1971), John Cage: First Construction (in metal) (1939), Salvatore Sciarrino: Infinito nero (1998, scénická premiéra v USA). Hudební nastudování – Petr Kotík, Katalin Karolyi – mezzosoprán, Ostravská banda & Talujon Percussion.