Život není důležité vyhrát, ale s pokorou jej prožít – tak zní základní sdělení, které se podle mého názoru pokusili předat tvůrci inscenace Český orloj, cesta poutníka.

Koláž z Janáčkových úprav lidových písní, oratoria Hora tří světel a Polní mše Bohuslava Martinů a veršů Karla Šiktance byla sestavena se vkusem a s důrazem na vnější efekt. S partiturami se zacházelo volně, úpravy reflektovaly potřeby mužského vokálního kvarteta, jehož projev byl v centru pozornosti. Společně zpívané a recitované pasáže také tvořily nejsilnější místa inscenace, jednotlivé hlasy už byly méně přesvědčivé. Síla Q Voxu je ve vzájemné spolupráci jeho výborně sezpívaných členů. Folklorní stylizace představení se hudebně odrážela v použití cimbálu, mrzela mě elektronická náhražka namísto avizovaného harmonia. Jako rytmické nástroje používali účinkující občas bonga, která do koncepce žádným způsobem nezapadala. Vzhledem k charakteru inscenace by lépe posloužily nějaké nehudební nástroje – třeba i bedny, ve kterých si účinkující nosili rekvizity. Myslím, že to byl jeden z projevů zásadního nedostatku inscenace, totiž snahy neustále vytvářet ušlechtilé a hezké věci, jakési obavy jít až na dřeň.

Nemám samozřejmě nic proti ušlechtilým a krásným tónům ani věcem, ale mám raději radikální folklorismus Janáčkův a Bartókův než romantizující stylizace, které mu předcházely. Jsem naprosto přesvědčen, že právě radikálnější přístup by celkovému vyznění prospěl a zesílil jeho účinek. Parafráze moravských (nebo snad slovenských?) krojů a většinou ani hudební složka nijak nesouvisely s názvem Český orloj, jehož volbu nechápu. Druhá část názvu – Cesta poutníka – už byla naplněna obsahem lépe. Tomáš Pilař pracoval s jednoduchými rekvizitami, které charakterizovaly jednotlivá období mužského života – oheň, meč, džbán vody, láhev kořalky, uniforma, hrst hlíny. Žena zde vystupovala ani ne jako dárkyně života, jako spíš jeho správkyně, která jej nejen dává, ale také určuje a nakonec i bere. I když je mužským světem omezována a snad i znásilňována, vše se točí kolem ní.

Folklorní stylizace byla kamenem úrazu v tom smyslu, že nefungovala univerzálně. Přirozeně souzněla s “chlapskými” frajeřinami, bezohledným namlouváním i chvílemi ztišení – maximálně působivý byl archetyp vyprávění o starých časech zhuštěný do kratičké sborové recitace “to tenkrát ještě nikde a nic nebylo”, která se slila do nesrozumitelnosti charakterizující původní chaos. Naopak v příkrém kontrastu s lidovou stylizací představení byl patos některých veršů i závěrečné prosby o slitování. V představení se tak přes veškerou líbivost střídaly silné momenty s nepochopitelnými rozpory.

Český orloj, cesta poutníka. Hudební koláž skladeb Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů spojená s poezií Karla Šiktance. Q VOX: Petr Julíček – tenor, recitace, bicí, Tomáš Badura – tenorbaryton, recitace, bicí, Tomáš Krejčí – baryton, recitace, housle, bicí, Aleš Procházka – bas, recitace, zobcová flétna, bicí. Hosté: Hana Košíková – tanec, Magdaléna Múčková – cimbál, zpěv, Martin Jakubíček – harmonium, recitace, Tomáš Pilař – režie, Ladislava Košíková – choreografie. 16. 5. 2011, tovární hala Zbrojovky, Brno. V rámci festivalu Vocalfest.