Jestliže je vám zima na hlavu, nasaďte si kulicha. Jestliže putujete nocí, mějte se na pozoru a kulicha poslouchejte, neboť hlásá pověsti, žetě nablízku neštěstí.

Mám tři zimní čepice: jednu háčkovanou, jednu pletenou, jednu kupovanou. Háčkovanou mi vyrobila kamarádka PeKu, která pod značkou Muckey Mause➚ obháčkovala už nejmíň polovinu Brna a na druhou si zřejmě brousí zuby. Kromě hromady vlny, zásoby háčků, velké knihovny a nekonečné zásoby pochopení má doma vysokorychlostního kocoura. Pletená čepice má barvy Zápisníku zmizelého, jen obráceně – je hodně červená a je v ní jen trochu zelené. Nemohu si vzpomenout, jestli mi její autorka upletení čepice nabídla sama, nebo jsem ji z ní mámil, ale jsem rád, že ji mám. A sedí dobře přes uši navzdory výrobě odhadem. Význam vpleteného jelena se nesnažím pojmenovat ani pochopit. Kupovaná čepice pravděpodobně vznikla také pletením, ale nevím, který fortel ani které ruce ji mají na svědomí. Je to kulich tovární, pochází z velkoprodukce a prodali mi ho ve vídeňském Intersparu. I tak ale dobře zahřál hlavu, která zapomněla čepici v Brně.

Kulicha živého jsem naposledy slyšel před několika lety, když jsem byl v noci v lese. Myslím tím příměstský porost kopce zvaného Velká Baba nad medláneckým letištěm. Bylo to v zimě, z nedalekého sídliště se ozývala bubnová palba zábavné pyrotechniky, která věštila, že za několik dní bude Silvestr. Když se mi povedlo zajít do akustického stínu jakéhosi menšího kopečku, rozhostilo se ticho. Jen za kopečkem se temně blýskalo na silvestrovské časy. A do ticha se ozval zvuk, který do lesa narozdíl od všech rachejtlí, petard, žvanění a dupání patří: „Uhúúi!“ Jako by se člověk ocitl v živé scéně z Čarostřelce, ale strach z toho zahoukání žádný nešel. A nestalo se ani žádné neštěstí, i když se pozdrav několikrát zopakoval. Možná kulich žádné neštěstí neohlašuje a jsou to všechno jen pověry. Možná to byla sova ze starodávných dob, která ještě patřila k bohyni Athéně. Možná jsem potkal moudrost, nepoznal ji, a v tom bylo mé neštěstí.

Dnešní matiné je věnováno výrobcům kulichů, které chrání před zimou, stejně jako kulichům živým – ať už putují s moudrostí nebo jsou poslové zlých zpráv. Téměř celé je vyplní Svatební košile – velká kantáta pro sóla, sbor a orchestr Antonína Dvořáka. Je to krásné dílo, excelentní lyrické drama na výborný text Karla Jaromíra Erbena. Dvořákův génius se setkal s literární inspirací, která mu byla rovnocenným partnerem a ne jen doplňkem, jak je tomu v mnohých jeho operách nebo v oratoriu Svatá Ludmila. Báseň s hudbou splývají do kompaktního, dokonalého tvaru, romantického dramatu se silným barokním podtextem (viz třeba fugu na verš „Do výšky skočil sáhů pět…“). Na vynikající nahrávce z roku 1961 zpívají Drahomíra Tikalová (Dívka), Beno Blachut (Umrlec), Ladislav Mráz (Vypravěč) a Český pěvecký sbor (sbormistr Josef Veselka), hraje Česká filharmonie, řídí Jaroslav Krombholc. Jako dovětek i lehké zpochybnění dobrého konce si poslechneme skladbu Sýček neodletěl z klavírního cyklu Leoše Janáčka Po zarostlém chodníčku. Na klavír hraje Leif Ove Andsnes.