Žena bez stínu plná světla

19. 3. 2012, 8.54 | Boris Klepal

Chcete-li projít z jednoho světa do druhého, musíte najít dveře. Není to těžké, proudí-li jimi světlo. Žena bez stínu ve Wiener Staatsoper je nesená právě tím, co jí nechybí, tedy světlem.

Die Frau ohne Schatten, foto Wiener Staatsoper/Michael Pöhn

Jaksi prozářený a nezvykle vzdušně působící byl už zvuk mohutně obsazeného orchestru. Zezačátku tomu tak bylo snad až příliš a nemohl jsem si na to zvyknout. Vzhledem k celku musím říct, že Franz Welser-Möst vybudoval rozlehlou hudební plochu opery v podstatě jako jednu velkou dynamickou gradaci způsobem, který je při zpětném pohledu obdivuhodný. Na druhé straně bych si troufl tento postup zčásti označit za samoúčelnou technickou hříčku, která musela dát spoustu práce, a při veškerém účinku jí bylo poněkud obětováno první jednání. V tom vycházely bezvadně lyrické pasáže, ale jinak působilo značně bezkrevným dojmem. Chyběly dramatické vrcholy a pestrobarevná Straussova instrumentace se ztrácela v monotónním zvuku. Nadějně působil až konec prvního aktu a skutečné oživení přišlo až se začátkem druhého. Od té chvíle už ale hudební úroveň jenom rostla a orchestrální zvuk byl stále bohatší a pestřejší, až dospěl k ohromujícímu finále. Jakkoli nelze celkové koncepci hudebního nastudování upřít duchaplnost, prvního aktu je přece jen škoda.

Než se dostanu k hlavním rolím, musím pochválit výborně sezpívaný ansámbl Barakových bratří. Adam Plachetka, Alexandru MoisiucNorbert Ernst odvedli dobrou, ač možná ne tu nejnápadnější práci. Robert Dean Smith je lyricko-dramatický typ s pěknou kantilénou, ale vrcholy opravdového heldentenora mu chybí, což bylo znát už ve Fideliovi a nic se na tom nezměnilo. Císař tím v jeho podání ztrácel na přesvědčivosti. Adrianne Pieczonka si s rolí Císařovny poradila velice dobře, jen výšky ze sebe chvílemi tlačila silou. Výrazově však byla naprosto přesvědčivá ve všech polohách a naznačila i v několika kratičkých místech i dobrou koloraturní techniku. Birgit Remmert byla autoritativní a sebevědomá Chůva, jen se poněkud ztrácelo několik spodních tónů, působila lehce nevyrovnaně. Wolfgang Koch byl vynikající barvíř Barak, jeho lyrický monolog oživil závěr prvního dějství a probudil celé představení z dosavadní mírné letargie. Evelyn Herlitzius byla neuroticky uštěkaná Barvířka, což byl ale nesporný záměr, byť se mi nezdá úplně šťastný. V úvodu třetího aktu o tom přesvědčila celou škálou lyrických prostředků a krásným legatem.

Ženu bez stínu by bylo možno ve zkratce charakterizovat jako operu o smíření paralelních světů. Ostatně dílo samo tvoří jakousi StraussovuHofmannstahlovu paralelu ke Kouzelné flétně, podobně jako RosenkavalierFigarově svatbě. A ve světě paralel a hledání dveří mezi nimi se pohybovala i režie Roberta Carsena.

Robert Carsen vytvářel na jevišti zrcadlově paralelní světy, které mezi sebou mohou jen těžko navázat kontakt. Průniky i přehrady mezi nimi naznačovalo mnohem víc pestré a promyšlené použití světel než samotné dveře, přítomné jak fyzicky, tak v doplňující projekci. Zrcadlově souměrné byly oddělené ložnice Císaře a Císařovny, neuspořádanou paralelou Císařovniny ložnice byl pracovní a vůbec domácí nepořádek v příbytku barvíře Baraka. Umístit do ložnic inscenaci opery o ženách, z nichž jedna nemůže mít děti a druhá je mít nechce, je vlastně úplně logické, ale také riskantní. Carsen se však dokázal lacinému prvoplánovému výkladu, který se tu nabízel, vyhnout a udržel celý příběh ve snové, nejednoznačné a mírně omamné atmosféře. A to i přes přítomnost jasných odkazů na psychoanalýzu. Vzhledem k tomu, že neochota či nemožnost Barvířky a Císařovny mít děti je symbolizována ztrátou stínu, je vlastně logické i použití světla jako základního vyjadřovacího prostředku jevištního ztvárnění.

Musím říct, že pokládám inscenace Roberta Carsena za zcela mimořádné především z jednoho důvodu. U mnoha režisérů mám důvodný pocit, že se hledí dramatického materiálu nějakým způsobem zmocnit a vyložit jej. V každém případě k němu ale přistupují zvenku, spíš jako pozorovatelé. Robert Carsen narozdíl od tohoto většinového (a zcela legitimního) postupu vstupuje do díla zevnitř, nechává se jím obklopit a nechává je skrz sebe promlouvat. Budiž mi tato krátká chvilka poezie odpuštěna, ale lépe to ve stručnosti říct neumím.

Snad nejambicióznější společná práce Richarda Strausse a Huga von Hofmannstahla je v obnovené vídeňské premiéře skutečně spíš Ženou se světlem než Ženou bez stínu, a to i přes jistý otazník, který se vznáší nad hudebním nastudováním.

Richard Strauss: Die Frau ohne Schatten, libreto Hugo von Hofmannstahl. Hudební nastudování: Franz Welser-Möst, režie a světla: Robert Carsen, výprava: Michael Levine. Robert Dean Smith (Císař), Adrianne Pieczonka (Císařovna), Birgit Remmert (Chůva), Wolfgang Koch (Barvíř Barak), Evelyn Herlitzius (Barvířka), Wolfgang Bankl (Posel duchů), Adam Plachetka (Jednooký), Alexandru Moisiuc (Jednoruký), Norbert Ernst (Hrbatý), Chen Reiss, Norbert Ernst, Chen Reiss, Zoryana Kushpler, Dan Paul Dumitrescu, Marcus Pelz, Clemens Unterreiner, Ileana Tonca, Caroline Wenborne, Zoryana Kushpler, Stephanie Houtzeel, Nadia Krasteva, Monika Bohinec. Orchestr a sbor Vídeňské státní opery. 17. 3. 2012, obnovená premiéra, Wiener Staatsoper.

Zanechte komentář