Velkolepý spektákl s rozměrem antické tragédie – to měla být hra Lenky Plaché a Marka Hladkého Zaslíbení v režii šéfa činohry Zdenka Plachého. Z megalomanského záměru zůstala jen roztříštěná směska obrázků ze života koryfejů naší vrcholné popkulturní scény. Vytvořit paralelu mezi násilným a frustrujícím koncem pokusu o nastolení “socialismu s lidskou tváří” v roce 1968 a zbytečnou smrtí dvou talentovaných mladých lidí na začátku normalizace se nepodařilo.

Mezi úmrtím slavné krasobruslařky Hany Maškové (†1972) a úspěšného textaře Jiřího Štaidla (†1973) není žádná přímá souvislost, kterou by mohl člověk racionálně zachytit a zhodnotit. Autoři inscenace ji hodlali vymyslet a prozkoumat možnost stvoření nového mýtu, což je zcela legitimní postup. Mám sice pochybnosti o tom, že lze jakýkoliv mýtus vytvořit cíleně od psacího stolu, ale budiž. Bohužel jediná sympatická věc na celém pokusu byla drzost, s jakou ignorovali formát tradiční činohry i očekávání obecenstva. A jediná otázka, která mohla napadnout nepředpojatě přemýšlejícího diváka zněla, zda nejsou mýtem celá šedesátá léta, pokud vypadala tak, jak je viděl na jevišti. Text byl toporný a doslovně žvanivý, pro jistotu několikrát vysvětloval každou sebezřetelnější událost. Inteligence vypravěče nebezpečně připomínala seriál Sedmnáct zastavení jara.

Práce s vnějškově bombastickou banalitou a klišé je pro Zdenka Plachého (a celé sdružení Střežený Parnass) charakteristická, důležité ovšem je, aby ona bombastičnost byla vyplněna něčím, co dává smysl a je možné to postřehnout. Scéna i kostýmy maximálně reflektovaly dobu, ale to bylo asi tak všechno. Jiří Štaidl (Ján Jackuliak) se choval spíš jako nevycválaný klacek než neodolatelný dandy. Je sice pravda, že i takové typy se řadě žen líbí, ale předpokládám, že při milostných vyznáních nejsou toporní a nevěrohodní jako recitující školáci. Umělec života v těchto chvílích působil, jako by měl poprvé v životě na sobě oblek. Hana Mašková (Klára Apolenářová, Jana Štvrtecká) byla spíš nijaká než nesmělá a bylo těžké pochopit, čím byla pro všechny tak přitažlivá. Z trojice hlavních protagonistů byla ještě jakž takž povedená postava její usurpátorské matky (Dana Pešková, Tereza Grozsmannová), které bohužel příliš nepomohla režie, takže její výstupy vyvolávaly u publika spíš smích než mrazení.

Z řady vedlejších postav asi nejlépe vyšla trenérka Hany Maškové (Marie Durnová) – byla to prostě uvěřitelná žena bez nepochopitelné karikatury a jiných přepjatostí. Karel Gott (Jakub Šafránek) připomněl imitátory své vlastní řečnické a pohybové nemohoucnosti, kteří se objevovali v televizi již v 70. letech. Dvojice tajných Černý (Bedřich Výtisk) a Bílý (Luboš Ondráček) ještě víc rozbíjela již tak dost rozbitý sled scén. Zcela zahozená byla postava herce Barona (Pavel Doucek), který měl ztělesňovat mravní étos signatářů výzvy Dva tisíce slov a vůbec lidí antitotalitářských a svobodomyslných. Tak nevýrazný člověk by mohl dělat sotva šatnáře v divadle, natož morální imperativ a průvodce osudem v novém mýtu. Některé postavy, jako kritik Jiří Černý (David Kaloč) nebo skladatel Karel Svoboda (Ondřej Novák), ve hře vůbec nemusely být. Marek Hladký evidentně není schopen být sám sobě dramaturgem.

Samostatnou kapitolou bylo použití dobové hudby, která dokreslovala veritábl atmosféru. Pochopitelná a samozřejmá byla přítomnost hitů otextovaných Jiřím Štaidlem, které však byly citovány pouze v úryvcích. Vzhledem k tomu, že jiné písně zazněly celé, se domnívám, že se jednalo o autorskoprávní problém, nikoliv o autorský záměr. Ještě jednou: jen se domnívám, protože zvenku to tak vypadá. Použití většiny ostatních písní nedávalo žádný zřetelný smysl. Proč krasobruslařky trénovaly zrovna při The Sound of Silence, proč se pestrobarevné tanečnice natřásaly při Barbara Ann, kde se tam najednou vzala Hendrixova verze All Along the Watchtower, nic z toho neumím rozumem pochopit, ani citem přijmout. Ve výsledku jsem pojal podezeření, že hlavním záměrem bylo nalákat obecenstvo na sentimentální vzpomínky při krásných písničkách, které se hrály v těch zlatých časech, kdy ještě každý ptáček věděl, kde hnízdo má. S odstupem ono podezření spíš sílí, než ustupuje, jen škoda, že ze všech těch hvězd, vrb, konšelů a mistrálů zbyly pouhé kousky.

Pokud autoři chtěli něco jiného než provokovat, tak se jim to nepodařilo. Zřejmě však nehodlají zavřít svůj krám s básněmi, pracují prý na hře Zjevení pro Černou madonu o obléhání Brna Švédy. Inscenace se rovněž nezdařila, což je asi k pochopení z dosavadního textu, pokud jste dočetli až sem. Ladislav Štaidl byl proti uvedení hry, nadšený z ní prý není ani Karel Gott. Oběma prý vadí, že je tam zobrazeno propojení Gotta a jeho autorského týmu s totalitním režimem (ztělesněným neexistujícím tajemníkem ÚV KSČ Miroslavem Milerem – mírná změna jména je záměrná). Pokud by se k tomuto článku náhodou dostali, můžu je oba dva uklidnit, z ničeho strašného ani lidsky nepochopitelného v tomto směru nařčeni nejsou. Já budu rád, až začne propojení s bývalým režimem podobně znepokojovat některé současné členy KSČM i jiných stran. Všem lidem postiženým ztvárněním v tomto kusu by spíš mělo vadit, jakou myšlenkovou pustinu jejich jména vyplnila.

Lenka Plachá, Marek Hladký: Zaslíbení aneb Balada o lásce a smrti Hany Maškové a Jiřího Štaidla. Režie: Zdenek Plachý, dramaturgie: Marek Hladký, scénografie: Daniel Dvořák, kostýmy: Michaela Luptáková, pohybová spolupráce: Silvia Beláková. Premiéra 28. ledna 2011, Mahenovo divadlo, Brno. Foto Pavel Juráš.