Starý rok se přelomil do nového a jako pokaždé se nestalo nic zřetelného. Všechno plyne pořád stejně pomalu jako Rýn a změny v minimalistických kompozicích – Richard Wagner a Gavin Bryars nám k tomu dnes řeknou něco víc. Pěkný nový rok s prvním letošním matiné.

Dnešní matiné jsem poskládal ze skladeb dvou autorů, kteří jsou od sebe vzdálení sto třicet let, ale přesto se v jejich dílech objevuje jakýsi spodní proud, který je spojuje. Richard Wagner (1813–1883) i Gavin Bryars (*1943) se budou střídat a oba přispějí skladbami, v nichž hraje nějakou roli voda. Na začátek jsem zařadil úvod k předvečeru Prstenu Nibelungova, tedy Zlatu Rýna: proslulá předehra vyrůstá z basové prodlevy, která zní po celou dobu – je to motiv přírody, v níž začíná všechno. Nad ním se rozlévá Rýn v mnohonásobně zpracovaném akordu Es dur. Na předehru naváže Gavin Bryars a jeho kompozice The North Shore (Severní břeh) pro violu, klavír, perkuse a smyčcový orchestr. Poté se vrátíme k Wagnerovi i Prstenu a poslechneme si Siegfriedovu cestu po Rýnu – rozsáhlé intermezzo, které vyplňuje čas mezi prologem a prvním dějstvím Soumraku bohů. Následuje opět Bryars a jeho skladba The Sinking of the Titanic (Potopení Titanicu). Na úplný závěr se vrátí Soumrak bohů a jeho finále: hoří Valhala, svět zaplavuje Rýn a nad vším se vznáší motiv vykoupení, ve které lze vždy doufat. Přece jen je tu něco, před čím je i příroda bezmocná.