Výjimečnou příležitost k setkání s vícesborovou tvorbou autorů od klasicismu až po současnost nabídl duchovní koncert sboru Vox Iuvenalis v brněnském Domě umění. Po malé upoutávce v Doubravníku jsme měli možnost slyšet celý program.

Velká výstavní síň Domu umění svým křížovým půdorysem připomíná trojlodní baziliku a sbor pestře využíval možnosti neobvyklého prostoru. Sbory byly umístěny postupně v přední části bočních ramen (Bortňanskij) i v jejich zadní části s malými varhanami (Pärt). Jinak stály před publikem jako obvykle, jen při závěrečném Agnus Dei se jeden sbor přesunul do zadní části na pomyslný kůr. Přesuny byly dobře nacvičené, probíhaly rychle a neměly vliv na plynulost koncertu, sbor se profesionálně vyrovnal i s náhlou indispozicí jedné zpěvačky.

Důležitější než vizuální efekt těchto přesunů bylo samozřejmě využití akustických možností sálu. Nejkompaktněji a nejsytěji zněly sbory překvapivě při umístění po levé a pravé straně publika v přední části “bočních lodí”. Bortňanského kombinace radostné mozartovské melodiky s pravoslavnými harmonickými a dynamickými postupy vyzněla velmi dobře. Zezačátku rušila intonační nejistota basů v nejhlubších tónech. K jistému zvukovému propadu došlo při provedení Pendereckého De profundis. Na dostatečné obsazení tří sborů už Vox Iuvenalis neměl dostatek členů a výsledek byl poněkud roztříštěný. Beatus Petronius ze zadních prostor ramen kříže zněl jakoby “con sordino”, velmi lyricky a potemněle, varhanní party se pojily se sborem jako jeho součást. Škoda, že nebylo technicky možné takto provést De profundis, kterému by to zvukově určitě pomohlo. Provedení Pärtovy skladby si troufám označit za vrchol první části večera a možná celého koncertu. Dvousborová mše Franka Martina by mohla být reprezentativní skladbou každého sboru, který se o ni úspěšně pokusí. Voxu Iuvenalis se to podařilo, dojem z jejího provedení byl velkolepý. Působivé Agnus Dei, jehož chorální melodii zpíval sbor za zády publika, uzavřelo koncert.

Ocenit je nutno celkovou koncepci večera, která nabídla v pestrém, ale vyváženém pořadu autory u nás téměř neznámé. Je poměrně zvláštní, když nejpopulárnější z interpretovaných skladatelů jsou ti současní. Vox Iuvenalis si v interpretaci vícesborových skladeb sáhl na hranici svých možností, ale s jistými výhradami v náročné zkoušce obstál.

Dmitrij Stěpanovič Bortňanskij (1751–1825) – Duchovní dvousborové koncerty č. 3 a č. 8 (1799), Krzysztof Penderecki (1933) – De profundis pro tři sbory (Sedm bran Jeruzalémských) (1996), Arvo Pärt (1935) – Beatus Petronius pro dva smíšené sbory a dvoje varhany (1990/1996), Frank Martin (1890–1974) – Mše pro dva smíšené sbory (1922, 1926). Pěvecký sbor VUT v Brně Vox Iuvenalis, Monika Jakubíčková a Martin Jakubíček – varhany, hudební nastudování Jan Ocetek. 4. dubna 2011, Dům umění, Brno.