Věc Makropulos a přízraky minulosti

17. 11. 2010, 9.24 | Boris Klepal

„Neohlížej se dozadu, stojí tam temná minulost,“ napsal v jednom ze svých textů Pavel Zajíček. Temná minulost v podobě starých lejster a přízraků dávno zemřelých milenců a blízkých obklopovala i Emilii Marty v inscenaci Janáčkovy Věci Makropulos. Helikon-Opera z Moskvy je komorní operní studio, což s sebou nese důraz na osobité interpretační pojetí a kolektivní výkon bez pěveckých hvězd.

Věc Makropulos, Helikon-Opera

Staré listiny pokrývaly celé jeviště a byl z nich vytvořen i náznak divadla, v němž se odehrávalo drama nestárnoucí zpěvačky. Průzory do lóží měly tvar siluet postav v historických kostýmech, jako by se v nich odráželo celých sto let vleklé kauzy Gregor–Prus. V lóžích seděly bílé přízraky lidí, kteří významně zasáhli do třistaletého života hlavní hrdinky. Vlastní děj byl situován do meziválečných let a dobových společenských kostýmů. V závěru druhého dějství přicházejí jednotliví nápadníci Emilie Marty v kostýmech evokujících rudolfinskou éru. Charaktery postav jsou ostře řezány až k drastické karikatuře, bláznivý Hauk-Šendorf vlastně nepůsobil jako o moc větší blázen než kdokoliv jiný, žádná komická figura v seriózním světě. Byl jen o něco blíže k přeludu, za nímž se neúspěšně honili i ostatní, protože jej poznal už dřív. V úplném závěru, kdy Marty přiznává, že je vlastně Elina Makropulos a žije již přes třista let, se z aktérů dramatu stávají diváci a mění si místo s přízraky. Ty přijímají nešťastnou ženu mezi sebe a shovívavě pozorují pachtění smrtelníků, které je jen ubohou a marnou nápodobou věčnosti. Mezi přízraky se ocitá i Janek, který se kvůli Marty zabil. Plamen svíčky, kterou drží v ruce, zapálí recept na dlouhověkost, od nějž vzplanou i veškerá další lejstra – vše končí v plamenech jako Wagnerova Valhala (nebo Meyerbeerův zámek, chcete-li).

Hudebnímu nastudování dominovaly dechové nástroje. Smyčce byly podle zvuku obsazeny poměrně chudě a prosazovaly se spíš expresivním nasazením než mohutným zvukem. Orchestr však zněl celkově velmi dobře, i když místy přehlušoval pěvce. Myslím tím nejen v některých místech partitury, ale i v některých místech divadla – v zadní části parteru bylo pěvce slyšet mnohem lépe než v páté řadě, kde jsem seděl první dvě dějství. Celkově bych řekl, že orchestr hrál Janáčka mnohem romantičtěji, než jsme u nás zvyklí, hudební nastudování (Gennadij Rožděstvěnskij) se soustředilo především na prudké dynamické kontrasty.

Jednotliví pěvci byli solidně technicky vybavení, ale přece jen bylo poznat, že jsou zvyklí na komornější prostory a jejich hlasy nebyly příliš objemné. Na druhé straně dobře ladily dohromady, nikdo extrémně nevyčníval v dobrém ani špatném směru. Natalia Zagorinskaja (Emilia Marty) se od téměř nesmělého začátku rozezpívala k působivému finále, i když její hlas je spíš lyrický než dramatický. Lyričtější pasáže pěvcům vůbec seděly lépe – mnohem dramatričtější baryton bych si představoval především pro roli Jaroslava Pruse. Naopak dobře zněly hlasy Dmitrije Skorikova (doktor Kolenatý) a Ilji Ilina v bohužel celkem malé roli Janka. Jak jsem ale už předeslal, komorní operní studio stojí spíš na kolektivním výkonu a v tomto směru inscenaci vlastně není co vytknout.

Hned první představení hlavní části festivalu Janáček Brno 2010 zpochybnilo podtitul „Janáček versus expresionismus“. Jestli bylo pro jevištní ztvárnění Věci Makropulos v podání souboru Helikon-Opera z Moskvy něco charakteristické, tak to bylo právě expresionistické pojetí. Jasně bylo vidět, že mezi Janáčkem a expresionismem žádné „versus“ prostě není.

Leoš Janáček: Věc Makropulos, libreto autor podle divadelní hry Karla Čapka. Dirigent: Vladimír Ponkin, režie: Dmitrij Bertman, scéna a kostýmy: Igor Nežny, Tatiana Tulubjeva. Natalia Zagorinskaja (Emilia Marty), Dmitrij Chromov (Albert Gregor), Sergej Jakovlev (Jaroslav Prus), Dmitrij Skorikov (Dr. Kolenatý), Andrej Palamarčuk (Vítek), Marina Kalinina (Kristina), Ilja Ilin (Janek), Michail Seryšev (Hauk-Šendorf), Dmitrij Ovčinnikov (strojník), Marina Karpečenko (poklízečka), Jekatěrina Obletova (komorná). Moskevské hudební divadlo Helikon-Opera Dmitrije Bertmana. 16. 11. 2010, Mahenovo divadlo, Brno, v rámci festivalu Janáček Brno 2010.

Zanechte komentář