Intenzivnější uvádění Janáčkových oper začalo v roce 2002 inscenací Její pastorkyně, kterou nastudoval Seiji Ozawa a režíroval David Pountney – ta byla v roce 2004 uvedena i v Brně. Od té doby uvedla Vídeňská státní opera všechny Janáčkovy zralé opery kromě Výletů pana Broučka a v posledních letech přichází jedna nová janáčkovská inscenace v každé sezóně. V neděli mělo ve Vídeňské státní opeře premiéru první uvedení Věci Makropulos, jako dirigent se zde poprvé představil Jakub Hrůša.

Jakub Hrůša přišel k Věci Makropulos vlastně jako záskok, nahradil Franze Welsera-Mösta, který odstoupil z postu šéfdirigenta Vídeňské státní opery. Došlo k tomu ještě ve stadiu příprav, takže byl u věci od začátku zkoušek a svou šanci využil skvěle. Inscenace Janáčkových oper ve státní opeře jsem přinejmenším v posledních 20 letech viděl všechny a troufám si říct, že Hrůšovo nastudování bylo nejzdařilejší ze všech. Opera byla uchopená jako jedna dlouhá gradace, která nabývá na intenzitě od civilního projednávání soudního sporu v advokátní kanceláři až k exaltovanému závěru.

Zezačátku to přitom vypadalo na průšvih, orchestr se v předehře sypal, nestíhala horna, byla to ale spíš individuální selhání hráčů, která zlobila. Orchestr hrál v prvních dvou dějstvích vůbec opatrně, snad s respektem ke komplikované partituře. Je ale možné předpokládat, že v reprízách půjde jeho výkon nahoru a nastudování se střetne s bezchybným provedením hned od začátku, a ne až ve třetím dějství, které bylo strhující.

Úroveň pěvců byla solidní a především vyrovnaná, což je ve Věci Makropulos, která obsahuje řadu „konverzačních“ scén velmi důležité. Postupně se v souladu se svou rolí vydělovala představitelka Emilie Marty čili Eliny Makropulos, sopranistka Laura Aikin. Zezačátku vystupovala jako nezúčastněná pozozrovatelka událostí s nejasným zájmem o vyřešení dědického sporu. Výborně zpívala i hrála ženu, která žije už 337 let, na jedné straně je dlouhým životem znuděná, na druhé chce usilovně získat zpět recept na elixír dlouhověkosti a nakonec se smiřuje s vlastním koncem a vášnivě objasňuje smysl smrti lidem, kteří ho z hlediska svých krátkých životů neumějí pochopit. Čeština jí šla dobře v místech, kde se mohla volněji rozezpívat, v rychlejších recitativních pasážích to bylo s výslovností horší a platí to pro všechny pěvce s výjimkou slovenského tenoristy Ľudovíta Ludhy.

Ten zaskočil v roli Alberta Gregora za Rainera Trosta, který odstoupil týden před premiérou. Ludha svůj záskok zúročil do přesvědčivého výkonu, kdo nebyl u zkoušek, sotva mohl něco poznat. Margarita Grickova a  Carlos Osuna jako Krista a Janek byli sympatický mladý pár, Wolfgang Bankl důstojný advokát Kolenatý, Markus Marquardt jako Jaroslav Prus byl více členem ansámblu, ani režie ho nakonec nevyčleňovala z ostatních rolí tolik, jak tomu bývá u nás, Thomas Ebenstein byl poněkud komicky řečnící solicitátor Vítek.

Bláznivého Hauka-Šendorfa zpíval legendární pětasedmdesátiletý tenorista Heinz Zednik, svoji roli ale víc odmluvil, přesvědčivý byl především herecky. Tato mimózní obsazení se ve Vídni u českých oper občas dějí a domnívám se, že to souvisí s neukotveností interpretační tradice, která se ve světě i přes janáčkovský boom posledních dvaceti let pořád ještě vytváří. Zednik je ale miláček vídeňského publika a sklidil aplaus, v němž se jistě ukrývala vděčnost za všechny krásné role, které tu kdy zazpíval – od wagnerovských až po Janáčkova Matěje Broučka – toho ovšem ve vídeňské Volksoper. V závěru třetího dějství výborně zazpíval mužský sbor rozmístěný v hledišti.

Režisér Peter Stein zrežíroval Věc Makropulos realisticky a důsledně se držel janáčkových režijních poznámek. Jednalo se o skutečnou službu velkému dílu, skvělou ukázku režisérského řemesla, které může působit konzervativně, ale za tradici se neschovává. Stein výborně vedl herce, jednotlivé postavy na sebe perfektně reagovaly, chovaly se uvěřitelně, civilně a bez přehnaných afektů. Ferdinand Wögerbauer navrhl scénu, která přiléhavě odlišila usedlé prostředí advokátní kanceláře obklopené mohutnou kartotékou od módního hotelového pokoje operní hvězdy – ten byl zařízený ve stylu art deco. Druhé dějství, které se odehrává v divadelním zákulisí, přineslo zrcadlový pohled do hlediště Vídeňské státní opery, ale tak, jak vypadala ještě před vybombardováním za druhé světové války. Publiku se i v kostýmech Annamarie Heinreich neustále připomínal rok 1922, kdy se opera odehrává. Kostýmy důsledně realisticky reflektovaly i vhodnost k denní době, takže pánové třeba nechodili přes den ve fraku a podobně. Vynikající byla i světla včetně opakujícího se motivu zeleného nasvícení, které při závěrečném monologu hlavní hrdinky před její smrtí pohltilo celé divadlo.

Vídeňská státní opera mívá obvykle vyprodáno nebo aspoň skoro vyprodáno a Janáčkovy opery z toho nejsou výjimkou. Publikum je přijímá jako samozřejmou součást repertoáru a záleží samozřejmě také na nastudování. Při loňské Bystroušce byl nadšeně aplaudovaný režisér Otto Schenk, který ji vypravil na jevišti magicky krásnou, tradičně rozporuplné reakce naopak sklidil Peter Konwitschny se svou nactiutrhačnou inscenací Mrtvého domu. Janáček se ovšem hraje i mimo státní operu, zmiňoval jsem už Výlety pana Broučka ve Volksoper, v Theater an der Wien se hrála Káťa Kabanová a také Z mrtvého domu v nastudování dvojice Pierre Boulez – Patrice Chéreau. Janáček se tedy ve Vídni objevuje i v podání absolutně špičkových interpretů a Věc Makropulos v hudebním nastudování Jakuba Hrůši a režii Petera Steina se řadí k těm nejlepším provedením.

Leoš Janáček: Věc Makropulos, libreto skladatel podle hry Karla Čapka. Jakub Hrůša – hudební nastudování, Peter Stein – režie, Ferdinand Wögerbauer – scéna, Annamaria Heinreich – kostýmy, Joachim Barth – světla, Cecile Kretschmar – líčení. Laura Aikin – Emilia Marty, Ľudovít Ludha – Albert Gregor, Margarita Grickova – Krista, Markus Marquardt – Jaroslav Prus, Carlos Osuna – Janek Prus, Wolfgang Bankl – Dr. Kolenatý, Heinz Zednik – Hauk-Šendorf, Thomas Ebenstein – Vítek, Marcus Pelz – Strojník, Aura Twarowska – Uklízečka, Ilsejar Chajrullova – komorná. Orchestr a sbor Vídeňské státní opery. 13. 12. 2015, Wiener Staatsoper, premiéra.