Valtická dílna pro čtyřicet hlasů

24. 6. 2012, 16.56 | Boris Klepal

Pět hodin práce pro pět osmihlasých sborů, i tak by se dal charakterizovat workshop Roberta Hollingwortha ve shodě s číselnými hříčkami letošního ročníku Concentu Moraviae. Výsledek – provedení mše Ecco si beato giorno Alessandra Striggia pro čtyřicet až šedesát hlasů – jsme slyšeli v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Valticích týž den odpoledne.

Robert Hollingworth během workshopu ve Valticích, foto Boris Klepal

Přijel jsem na místo už v poledne, abych se mohl větší části workshopu zúčastnit aspoň jako pozorovatel. Musím přiznat, že moje praxe ve sborovém zpěvu leží zasutá v časech několik let minulých a podílet se na provedení tak složitého díla, kde byl každý hlas obsazen jedním až dvěma lidmi, jsem si netroufal. Pestrá směs zpěváků byla tvořena profesionály i amatéry, kteří se sami přihlásili, výběrem instrumentalistů byl pověřen Robert Hugo.

Bylo opravdu pozoruhodné sledovat Roberta Hollingwortha při práci. Vzhledem k tomu, jakého výsledku dokázal během jedné intenzivní zkoušky docílit s velkou skupinou neprověřených hudebníků, přestala udivovat vynikající úroveň jeho souboru I Fagiolini (jeho členové se workshopu účastnili také). Pilování exponovaných míst (one, two, three, FActa sunt) i výslovnosti (virrrrrrgine) posouvalo nenápadně ale zřetelně provedení k výslednému tvaru. Je jasné, že v tak krátkém čase nebylo možné všechno sladit úplně dokonale, bylo to slyšet třeba na sykavkách, ale i tak byl výsledek v podstatě ohromující. Od prvopočátečního zmatku až k preciznímu ladění detailů a přemisťování hlasů na závěrečné šedesátihlasé Agnus Dei bylo jasné, že Hollingworth dílo dokonale zná, ví, co chce dokázat a jak to dokázat.

Robert Hollingworth během workshopu ve Valticích, foto Boris Klepal

Jeho vedení bylo laskavé a autoritativní zároveň, ze strany účastníků mu šla vstříc důkladná domácí příprava a opravdová chuť pracovat (jeden sbor se dokonce stal „obětí“ dělené zkoušky, takže mezi workshopem a provedením neměl prakticky žádnou pauzu). Mnozí členové našich profesionálních souborů – operních i filharmonických – by to měli vidět, i když je dost pravděpodobné, že by nad „amatérským nadšením“ mávli s pohrdáním rukou. Jejich oprávněné stesky nad mizernými příjmy bohužel nebývají provázeny stejně hlučně demonstrovanou snahou odvádět pořádnou práci.

Provedení mše bylo mezi částmi Gloria a Credo přerušeno provedením pětihlasé kompozice Thomase Tallise O Sacrum convivium členy i Fagiolini. Tallis složil díky přímé inspiraci Striggiovou mší i čtyřicetihlasé moteto. To z pochopitelných důvodů provedeno nebylo, ale zařazení Tallisovy kompozice mělo logiku. Jen si myslím, že by z liturgického hlediska mohlo být vsunuto spíš až někam za Credo nebo Benedictus.

Robert Hollingworth během workshopu ve Valticích, foto Boris Klepal

Prostory raně barokního kostela s prováděným dílem výborně souzněly. Početná skupina hudebníků se pod centrální kupoli pohodlně vešla a navíc zde byla paralela s původním provedením díla. Posluchači, kteří měli to štěstí, že seděli v přední části obklopeni interprety, byli opravdu zavaleni zvukem ze všech stran – takový zážitek vám žádná aparatura nikdy nezprostředkuje. Přitažlivou kuriozitou byl fakt, že mši měl obdržet jako dar císař Maxmilián II., Striggio ho však nezastihl ve Vídni, takže k předání došlo v Brně. Dílo se tak po více než 400 letech vrátilo skoro domů. Za úvahu také stojí, jak se asi musel Striggio cítit, když z kulturního centra, jakým byla Florencie na přechodu od renesance k baroku, přijel do tehdejšího Brna, kde ještě doznívala gotika.

Poznámka mimohudební: workshopu jsem se sice přímo nezúčastnil, ale za to jsem jel z Brna do Valtic na kole – tam a zase zpátky. Večer jsem tak byl syt nejen duševně, ale i fyzicky.

Workshopu se zúčastnil také muzikolog Vladimír Maňas, zde je jeho krátký pohled zevnitř:

Krátce před desátou hodinou začal maraton přerušený jen hodinovou obědovou pauzou, a ukončený snad překvapivě svižným provedením celé mše v rámci večerního koncertu. Na valtický workshop sice lze vztáhnout úsloví „s časem o závod“, ale jen jaksi nevědomky. Nácvik nejdříve probíhal zhruba hodinu pouze v rámci sboru, posléze se připojili členové souboru I Fagiolini (oněch osm hlasů, tuším, snad zdvojnásobilo dosavadní zvukovou hladinu) a instrumentalisté. Jen continuo zajišťovalo přinejmenším pět nástrojů a příznačně právě basová linka (vypsaná i v partech jednotlivých sborů, protože tentokrát z partitury pro její rozsah sboristé opravdu nemohli zpívat) byla oním sjednocujícím, stále přítomným prvkem, podle něhož bylo možno se ve skladbě orientovat.

Soubory smyčcových nástrojů, včetně gambového consortu, cinky, trombóny a dulciány byly umístěny vždy před jednotlivé sbory, takže ačkoli nástroje hrály tytéž linky, zpěváci příslušného sboru neměli šanci tuto oporu slyšet. Předpokládám však, že ve výsledném zvuku celého souboru to nebylo znát. K prvnímu sboru doléhal spíše sametový zvuk souboru trombónů z třetího sboru a dlouhé a bohaté dozvuky závěrečných akordů. Rozdíl mezi zpěvákem a posluchačem (ideálně sedícím v kruhu vytvořeném účinkujícími, rozestavenými podél centrální části chrámu) vnímám jako rozdíl mezi procházením zahradního labyrintu, oproti sledování jeho uspořádání z ptačí perspektivy. Zatímco výsledné obsazení nevycházelo primárně ze snahy o přiblížení se dobové praxi, ale bylo spíše důsledkem charakteru samotné akce (workshopu), ono bohaté a velkorysé instrumentální obsazení více podtrhovalo klíčový charakter díla, jeho funkci luxusního daru (od rodu Medici císaři říše římské národa německého) a určitý manýristický rozměr.

Zpětně mne však ohromila spíše jistota, s jakou Robert Hollingworth celý nácvik vedl. Ano, sledoval čas, ale nevšiml jsem si náznaku spěchu či stresu, poznámky k tomu či onomu sboru, že by zpíval špatně (jednoduše se příslušná část zopakovala) a místy hůře srozumitelná dirigentská gesta ve smyslu čitelnosti a pravidelnosti taktu, pravidelné pulsace, bohatě vyvažoval jeho klid a koncentrace, kterou svou autoritou strhával i všechny hudebníky v nanejvýš nejisté a tudíž nervózní situaci. Už jste někdy zpívali skladbu pro šedesát hlasů?

Fotoalbum na Facebooku. Fotoalbum na stránkách festivalu.

Ukázka partitury, foto Boris Klepal

Alessandro Striggio: Missa „Ecco si beato giorno“ pro 40-60 hlasů. I Fagiolini, Robert Hollingworth – umělecký vedoucí, s účastníky hudební dílny pro vokalisty. 23. 6. 2012, kostel Nanebevzetí Panny Marie, Valtice. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Komentáře k článku „Valtická dílna pro čtyřicet hlasů“

  1. Mária napsal:

    Wow! To muselo byť super! Chcela by som si niekedy niečo také vypočuť naživo. 🙂

Leave a Reply to Mária