Umění hluku, hluk v umění

25. 8. 2013, 1.46 | Boris Klepal

Minimaraton elektronické hudby se usídlil ve dvou propojených místnostech ostravského Domu umění. Jednotlivá vystoupení se v nich odehrávala na střídačku, takže nedocházelo ke zbytečným prodlevám kromě jedné, vynucené zásahem vyšší moci (reprezentované protentokrát davem lidské spodiny). K tomu se ale ještě dostanu, teď pojďme k akci samotné. Byla věnována zakladateli „umění hluku“ Luigimu Russolovi a předem připomínám, že jsem si úmyslně nečetl programy a koncepce k jednotlivým vystoupením. Mluvím zcela subjektivně o tom, co jsem slyšel, a jak to na mě působilo z čistě hudební stránky.

Zvuk nitra (2013) • Jonathan Garcia Lana – Tuni Panea
Elektronické hrátky s vlastním tělem mě moc neoslovily. Drúzy zvuků na mě nepůsobily nijak zvláštním dojmem a hlavně musím říct, že je mi u tohoto typu hudby úplně jedno, jak se k výslednému zvuku dospěje. Jestli je na začátku litinový radiátor a rozbrušovačka, sampler nebo impulsy lidského těla se mi nezdá nijak důležité (popravdě řečeno, kdyby někdo dokázal pomocí samplů zahrát třeba Brahmsův houslový koncert stejně jako Oistrach, nástroj bych taky moc neřešil). Na rozjezd to ale bylo dobré a možná by zafungovalo, kdyby se produkce posunula víc směrem k performanci.

Densatio in 128 edo (2011) • Milan Guštar
Čisté klavírní zvuky, osamocené tóny v celém rozsahu klaviatury. Vytrvalé hřmění a hall v basech s pedálem už by se živě vytvářel v této intenzitě těžko, tohle jemné použití elektroniky na zvuk konvenčního nástroje už se mi líbí mnohem víc. Zvlášť když zvolna posiluje a přetavuje klavírní bas do nekonkrétní kvazivarhanní smršti.

HMN (Hiss Mastered Voice, 2013, premiéra) • Amelia Cuni & Werner Durand
Indická hudba prohnaná skrz evropské elektronické filtry (vyrobené v Číně). Amelia Cuni zpívala moc dobře, byla radost ji poslouchat. Řada modulací zvuku nebyla elektronická, ale probíhala pomocí vodovodních trubek, alobalových misek a jiných prostředků denní potřeby. K tomu občas podomácku vyrobené dechy ze saxofonových hubiček a mnohotvarých trubek neznámého původu. Elektronika celým konceptem prostupovala skrz naskrz, ale netlačila se dopředu. Zábavné, chytré, vynikající.

Domenico Russolo and Other Ghosts (2013) • Piotr Tkacz & Hubert Winczyk
Duch Domenica Russola hned v úvodu někomu zavolal, takže „jeho“ set začal zvoněním mobilu. Hudba doprovázela a ilustrovala úryvky z pamětí Luigiho Russola a životopisné údaje promítané na stěnu. Zvuky otcovy hodinářské dílny, vrzání nábytku a obráběcích nástrojů, neorganizovaný lomoz, kterému dá řád teprve mysl, která si jej přebere po svém. Piotr Tkacz a Hubert Winczyk nechávali podle mého názoru hodně práce na posluchačích – něco jiného než zvuky z dílny odvedle se mi v tom hledalo těžko. Bylo to celé hodně ilustrativní, podle promítaných textů i částečně předvídatelné. Pro mě osobně nijaké, spíš na vypnutí pozornosti.

Další průběh maratonu narušila demonstrace slušných lidí proti nepřizpůsobivým občanům. Zástup rasistických prasat prošel z centra Ostravy směrem k náměstí Svatopluka Čecha a pod záminkou boje proti cikánskému nebezpečí dělal z města válečnou zónu. V nedalekém hotelu zůstala kvůli tomu bohužel uvězněna část účinkujících a nebylo úplně jednoduché je odtam dostat. Petr Kotík měl už zase smůlu na katastrofy, i když loňský hurikán v New Yorku během Beyond Cage byl po lidské stránce přijatelnější (a to i přesto, že to byl mnohem horší zásah do festivalového dění).

 

Impulse Response Space (2009), Nodes & Signs (ukázka, skladba vzniká) • Braxton Sherouse
Jemné ťukání, škrábání a cinkání rušené zvenku žvaněním uvaděček. Renáta Spisarová zapracovala stejně efektivně jako při eliminaci otravných pořizovačů videa na koncertě Philipa Glasse – díky. Tichá elektronika je jinak mnohem působivější než obligátní gradace ruchů a hluků až k prahu bolestivosti. Následující Nodes & Signs má podobný charakter, je postavená na napjatém očekávání zvuku. Přidává se stejně decentní videoprojekce, nádhera. A díky nečekanému prázdnému času i přídavek, výjimečně jsem pro.

The Noise of Art (2013, premiéra) • Pavel Z. & Opening Performance Orchestra
Zvuky přírody, zvuky techniky, lidské vyprávění, triumf hluku. Videoprojekce ze začátku připomíná animovaného Boudníka, posléze do ní pronikají záběry na architekturu, jedoucí vlaky a jiné organizované výtvory. A také přírodní scenérie. Text Russolova manifestu Umění hluku by mohl načíst někdo, kdo to umí. Hluky samotné souzněly s futuristickým tématem textu i projekce úplně samozřejmě. Pro mě už ale všechna ta ohlušující hřmění postrádají cokoliv překvapivého, v tomto směru se neskromně spokojím se Sonic Youth a Swans. Navíc se hřmělo zbytečně dlouho, přišlo mi to ze všeho nejvíc trapné. Musím ale uznat, že i za těchto extrémních podmínek byl kvalitní zvuk. Mimořádné bylo použití speciálních Russolových nástrojů intonarumori.

The Common Perkins Scream (2010) • Timothy Schmele
Úryvky hovoru kombinované s ohlušujícím vrčením a pískáním. Jsou to o dost konkrétnější zvuky než při předcházející produkci, ale přece jen už mi všechen ten rachot začíná splývat – z maratonu se trošku vytrácí dosavadní pestrost. Vystoupení bylo dobře načasované, zbytečně se netáhlo.

Carduelis Remix (2013, premiéra) • Agon Orchestra
Hluky, vlaky, projekce – Agon promine, ale už mi to opravdu všechno splývá, a to úplně. Nejvíc mě nakonec zaujal diverzant s notebookem Sony v převažující záplavě Apple produktů. Napadlo mě, že by nebylo špatné elektronický minimaraton třeba za týden zopakovat s opačným pořadím účinkujících. Vím, že je to z mnoha praktických důvodů čirý nesmysl, ale poučná, a snad i zábavná konfrontace by z toho bezpochyby byla.

„Jak jste byl spokojen, veličenstvo?“
„Příliš mnoho hluku, milý Russolo.“
„Veličenstvo, trhněte si nohou.“

Minimaraton elektronické hudby (ve spolupráci s Galerií výtvarného umění a Bludným kamenem). Hommage à Luigi Russolo, program: Petr Studený, Martin Klimeš. Tuni Panea (SPA), Timothy Schmele (SRN), Pavel Z. & Opening Performance Orchestra (CZ), Agon Orchestra (CZ), Hubert Wińczyk + Piotr Tkacz (PL), Werner Durand + Amelia Cuni (SRN, ITA), Milan Guštar (CZ), Braxton Sherouse (USA). 24. 8. 2013, Galerie výtvarného umění v Ostravě, v rámci festivalu Ostravské dny.

Komentáře k článku „Umění hluku, hluk v umění“

  1. Marketa Pape napsal:

    Ahoj Borisi,
    asi uz si na me vubec nevzpominas, ale chtela bych ti jen napsat, ze porad moc rada ctu tvoje zapisky a komentare a matinée a – i kdyz v rade smeru nadale zustavam na urovni kulturniho a hudebniho barbarstvi, tak Tve postrehy ctu se zaujetim a vetsinou pak zkousim na internetu aspon dohledat to, o cem pises.
    Je z toho tak nejak vseobecne citit, ze to pises rad a ze o tom dokazes napsat neco obecnejsiho a obohacujiciho, s osobnim vhledem. Tve psani je zabavne i osvetove a inspirujici – v ramci moznosti vychoziho materialu tj. v tomhle pripade mne – chci rici: diky za to a pis prosm Te dal, diky,
    Marketa kdysi Samankova

  2. Ivan Bierhanzl napsal:

    Ale tam žádný vlaky nebyly, použitý materiál byl zvuk ze stavebního stroje. tzv. vibračního pěchu a ptačí zpěv, stehlík.

Leave a Reply to Ivan Bierhanzl