Umění fugy jako obraz dnešního světa

10. 10. 2011, 8.11 | Boris Klepal

Bachovo Umění fugy je natolik komplikovaná partitura, že už každý pokus ji zahrát je svým způsobem troufalost. Düsseldorfský balet ji tanečně ztvárnil s citem, úctou i špetkou ironie – bylo to výborné představení.

Umění fugy, Ballet am Rhein

Balet začal jakoby z ničeho, na pódiu se ještě během příchodu diváků rozcvičovali tanečníci. Jednoduchou scénu tvořil hluboký oblouk zadní stěny s vodorovnými barevnými pruhy a lavička v pravé části pódia. Hudba byla reprodukovaná, nikoli živá, a složená z několika nahrávek na různé nástroje, nejpřekvapivější bylo saxofonové kvarteto, fantasticky zněly zobcové flétny, které se blížily zvuku varhan.

Co se týká samotné taneční interpretace, Martin Schläpfer se vyhnul nástrahám konkrétních příběhů i polopatických ilustrací, a to po všech stránkách. Kromě páté části pojaté jako módní přehlídka nevedl diváky k žádným konkrétním asociacím. Na druhé straně se ani nesnažil přímo reflektovat polyfonickou strukturu, přibývání, proměny i obraty témat v jednotlivých kontrapunktech, což je dobře. Jednoznačné výklady by byly výsostné hudební spekulaci určitě naprosto cizí.

Propojené a zároveň autonomní hlasy fugy se staly podkladem a inspirací pro reflexi postmoderního světa, kde všechno běží v rovnocenných paralelách, vzájemně se ovlivňuje a nezařazuje se pevně do velkého příběhu. Všechno si svou existenci ospravedlňuje a legitimizuje samo sebou. Dráždivě, ale zcela samozřejmě v tomto kontextu působily černé průsvitné kostýmy, ženská travestie jednoho ze sólistů i odkazy na japonskou kulturu. Někteří tanečníci připomínali spíš kulturisty než typické štíhlé baleťáky. Své fyzicky často velmi náročné kreace však prováděli s neuvěřitelnou grácií a lehkostí. Všechno bylo velmi působivé a uměřené zároveň.

Umění fugy, Ballet am Rhein, foto http://www.duesseldorf-tourismus.de/

Prvky klasického baletu se objevovaly hojně, ale spíš v parodických citacích, jednalo se o sofistikované pohybové divadlo s několika málo neartikulovanými zvuky a jedním (snad japonským) krátkým rozhovorem. Inscenace směřovala jakoby z počátečního chaosu do věčnosti skrze současnost reprezentovanou interpretací závěrečného, nedokončeného kontrapunktu na moderní klavír. Místo očekávaného chorálu Vor Deinen Thron tret’ ich hiermit, jímž se dílo obvykle uzavírá, následoval jen krátký výkřik a tma. Ta zahalila všechny účinkující, kteří se během poslední části postupně shromáždili kolem lavičky vpravo.

Dojem ze druhé poloviny byl poněkud roztrhaný kvůli potleskům, jimiž soustředěné publikum začalo odměňovat jednotlivé výstupy. Jakkoli chápu nadšení z inscenace, zasloužila si spíš klid a kontinuitu. Za největší chybu a možná téměř ostudu pokládám především nízkou návštěvu, organizátoři nedokázali avizovanou vrcholnou událost festivalu prodat. Přitom se jednalo o divadlo v kvalitě, s jakou se u nás příliš často nesetkáváme. A bylo by i z principiálního hlediska dobré, aby s ní přicházelo do styku co nejvíce lidí, kteří ji potom budou vyžadovat i po našich umělcích a nenechají se opít každým rohlíkem. Takto můžeme jen pokrytecky žehrat na nekulturní publikum, byť bychom si stokrát říkali, že je to jeho mínus, když se o takový zážitek připravilo. Mimochodem vstupenky do Janáčkova divadla stály 200–300 Kč, v Düsseldorfu na to samé představení 12,10–59,80 Eur.

Johann Sebastian Bach: Umění fugy (Die Kunst der Fuge, BWV 1080). Choreografie – Martin Schläpfer, scéna–Thomas Ziegler, kostýmy–Catherine Voeffray, light design–Franz-Xaver Schaffer. Ballett am Rhein Düsseldorf Duisburg. 9. 10. 2011, Janáčkovo divadlo, Brno. V rámci festivalu Moravský podzim.

Zanechte komentář