Samozřejmá lehkost a energie čišela z vystoupení Tria Prisma v kyjovské kapli sv. Josefa Kalasanského. Virtuozita zde nebyla cílem, ale prostředkem ke stylově vytříbenému projevu.

Formální přehlednost a stylová spřízněnost interpretovaných děl držela celý koncert dramaturgicky pohromadě. Hrálo se bez přestávky, ale i tak bylo možno koncert pomyslně rozdělit na dvě poloviny. První začala z kůru a na krátkou chvíli v ní zazněly varhany. Otče náš Henriho Büssera je původně vokální skladbou, autorem transkripce pro varhany, violoncello a flétnu je Timothy Lissimore. Romantizujícím charakterem i zvukem varhan se skladba poněkud vymykala z dramaturgického celku a stala se z ní jakási lyrická předehra pro vlastní pořad koncertu. Šest antických epigrafů Clauda Debussyho upravil pro trio (tentokrát již s klavírem) opět Timothy Lissimore a jedná se o úpravu stylově nanejvýš citlivou, především z hlediska vskutku debussyovského klavírního partu. Trio Prisma ji rovněž stylově provedlo – měkký, kompaktní a čitelný zvuk byl vyrovnaný ve všech dynamických polohách. Hráči na flétnu Alberta Roussela se svým charakterem nacházejí někde na pomezí impresionismu a Pařížské šestky. Duet flétny a klavíru také přidal na zvukové průraznosti a větší důraz byl kladen na rytmus, především v závěrečné části Mr de la Péjaudie. Clara Nováková skvěle vystihla rozdílnou náladu čtyř flétnistů, jichž si skladba všímá (řecký bůh Pan, Vergilův pastýř Tityrus, indický bůh Krišna a elegantní svůdník pan Péjaudie). Její tón je sytý, vyrovnaný a ušlechtilý od pianissima až po fortissimo a opravdu hraje všemi barvami. Kompozice jakkoli ovlivněné impresionismem jsou pro něj jako stvořené.

Hráči na flétnu uzavřeli pomyslnou první polovinu koncertu složenou z charakteristických skladeb. Druhou polovinu stylově určovaly a spojovaly klasické formy dvou sonát přerušené jedním ritornelem. Sonata tribus Jana Nováka na mě působila do určité míry jako vtipně napsaná instruktážní skladba, na níž si mohou hráči ověřit svoji schopnost plynule přenášet témata z jednoho nástroje na druhý, vést hlasy v kontrapunktu, rytmicky se shodnout ve střídavých taktech. Trio Prisma předvedlo všechny tyto schopnosti bezpomínečně nutné pro špičkovou komorní hru na špičkové úrovni. Ocenil jsem především pomalou druhou větu se zpěvným tématem doprovázeným janáčkovským nápěvkem, z nějž se posléze stalo hlavní téma rychlejší střední části. Tato formální přehlednost byla skutečně hlavní spojnicí všech provedených skladeb. Ritornel Vítězslavy Kaprálové pro violoncello a klavír vytvořil zadumaný předěl mezi dvěma optimisticky laděnými kompozicemi. Violoncellista Adrian van Dongen zahrál svůj part s citem, ale energicky a bez sentimentu. Timothy Lissimore dokázal vydolovat velmi slušný zvuk i z klavíru, na nějž jsem v rámci festivalu už několikrát žehral. Hrál lyricky a přesně, s dynamickými vrcholy šetřil a měl jsem pocit, že právě jeho styl hry, výstavba a pointování frází tmelí projev celého tria a tvoří jeho pevný základ. Závěrečné Trio pro flétnu, violoncello a klavír Bohuslava Martinů svou poslední větou scherzového charakteru efektně uzavřelo koncert.

Devadesát minut hudby dvacátého století bez pauzy udrželo publikum po celou dobu v napjaté pozornosti, na čemž má podle mého názoru rovnocenný podíl skvělá dramaturgie večera i bezchybný interpretační výkon Tria Prisma.

Trio Prisma (Clara Nováková – flétna, Adrian van Dongen – violoncello, Timothy Lissimore – klavír). Henri Büsser: Notre Père (Otče náš), Claude Debussy: Six Épigraphes antiques (Šest antických epigrafů) pro flétnu, Albert Roussel: Joueurs de flûte (Hráči na flétnu) pro flétnu a klavír, Jan Novák: Sonata tribus pro flétnu, violoncello a klavír, Vítězslava Kaprálová: Ritornel pro violoncello a klavír op. 25, Bohuslav Martinů: Trio pro flétnu, violoncello a klavír H. 300. 22. 6. 2011, Kyjov, kaple sv. Josefa Kalasanského. V rámci festivalu Concentus Moraviae.