Aleš Březina po ztvárnění procesu s Miladou Horákovou v opeře Zítra se bude… sáhl po další ikonické oběti totality, číhošťském faráři Josefu Toufarovi. Ten měl podle vykonstruovaného obvinění nastrojit falešný zázrak, aby odvrátil lid od budování socialismu. V roce 1950 byl zatčen a při výsleších prakticky ubit. Redaktorka ve zprávách ČT art se nad tématy pozastavila a projevila jistou pochybnost o jejich vhodnosti pro operu. Když opominu to, že se jedná o příšerné události z minulosti, která ještě stále žije přinejmenším ve stalinistickém křídle současné KSČM, zbývají extrémní a vzrušující příběhy. Jsou to v zásadě politické thrillery a kdo si během naříkání Toufara mučeného za scénou nevzpomněl na Toscu, ten snad ani neví, co to opera je.

Aleš Březina ale po efektu nejde a hudba zůstává paradoxně v celkovém účinku kdesi v pozadí. Spíš než operu máme před sebou oživený dokumentární film, který se odehrává na neustávajícím hudebním vlnění. Tady je na místě položit si otázku, kde jsou hranice operního žánru, jestli je Toufar skutečně opera, scénické oratorium nebo hudební pásmo. Školené hlasy zde zastupuje sbor a kontratenorista Jan Mikušek, Petr Louženský střídá mluvené slovo a výrazně rytmizovanou recitaci v určených tónových výškách, Soňa Červená se pohybuje mezi těmito polohami. Střídmý instrumentální doprovod obstarává ansámbl složený ze syntezátoru, vibrafonu, houslí, basklarinetu a bicích. Libreto vytvořené jako koláž z archivních dokumentů předkládá fakta víceméně chronologicky a nechává posluchače, aby si celkový obrázek vytvořil sám. Vzniká tu dráždivé napětí mezi vysloveně veristickým námětem a jeho ztvárněním jakoby bez osobního zaujetí.

Zřejmě jen totální mravní šílenec by si dovolil zpochybnit vnímání Josefa Toufara jako oběti komunistického proticírkevního teroru. Jako historická paralela k jeho umučení je v úvodu opery postaven holešovský farář Jan Sarkander (1576–1620), jehož blahořečení v roce 1995 rozhodně nebylo přijato s všeobecným souhlasem a u části nekatolické veřejnosti vyvolalo odpor. Nemluvím teď o lidech mimo církve nebo nevěřících, těm to snad bylo většinou i jedno, ale o příslušnících nekatolických církví. Sarkander byl zatčen v souvislosti s údajnými tajnými jednáními v Polsku a vyslýchán útrpným právem. Odmítl jak přiznání k velezrádným piklům, tak prozrazení zpovědního tajemství, a na následky mučení ve vězení zemřel. Jeho příslušnost ke katolické, protireformační straně v době, kdy to byla ryze politická záležitost, vytváří mnohem hlubší souvislosti s Toufarovým případem a odkazuje ke kořenům averze vůči katolické církvi, kterou sdílí velká část naší veřejnosti dodnes. Stačí se podívat, jaké emoce vzbuzují církevní restituce, jak je snadné vzbuzovat na jejich základě bez argumentů odpor ke katolickému kléru, který se údajně opět sápe po majetku – úplně jako v husitských filmech Otakara Vávry. Katolická církev byla jednoznačně spojená se starým Rakouskem a zadělávala si na kontroverze sama – nakonec ani libreto Toufara nezastírá, že zakazovala svým věřícím i číst komunistické knihy (i když kvůli tomu nestavěla koncentráky, to je důležité připomenout).

Můžeme se děsit promyšlené likvidace všech odpůrců komunistického režimu, ale zřejmé je i to, že v případě katolické církve nebyl problém získat část veřejnosti na svou stranu. Silným odporem ke katolické církvi byli známi Tomáš Garrigue Masaryk i Edvard Beneš, byla to svým způsobem součást pokrokářského étosu první republiky. Ten byl na přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století živý a natolik uctívaný, že si jej ani komunisté nedovolili hned otevřeně napadnout. Klement Gottwald se byl po svém zvolení prezidentem poklonit u Masarykova hrobu a na oslavu jeho nástupu do funkce sloužil arcibiskup Beran Te Deum v chrámu svatého Víta. To je pokrytecké double, jemuž se v naší historii hned tak něco nevyrovná. Ukázat vlídnou tvář ctitelům Masarykova odkazu i konzervativním katolíkům najednou a přitom už je zavírat do lágrů a střílet na hranicích, to chce opravdu velký kus prasete. Nutno říci, že už týden po těchto vnějších vstřícnostech se Gottwald nechal v Rudém právu slyšet, že lid musí v církvi vidět nepřítele. Josef Beran nechal číst v kostelech Pastýřský list, v němž odmítal souhlas s komunistickým režimem, až asi o rok později – případné opomenutí mělo být sankcionováno církevními tresty. Kněží byli režimem vesměs varováni, že materiál je pokládán za protistátní a že za jeho zveřejnění ponesou osobní odpovědnost. Josef Toufar tento oběžník svým věřícím nečetl.

Petr Zelenka vytvořil v malém prostoru Divadla Kolowrat přímočarou inscenaci, která pracuje s velmi zřetelnými atributy doby, co se týká scény, rekvizit i kostýmů. Scéně dominuje oltářní svatostánek v nadměrné velikosti, na něm je kresba ukřižování s anděly. V kontrastu je zmenšený půdorys kostela narýsovaný na podlaze, který přímo vybízí ke skákání panáka, na něž také dojde. Při rozložení křídel svatostánku se odkryje načrtnuté schéma vztahů mezi jednajícími osobami a událostmi – působí jako odkaz na animaci drátků, které vedou od číhošťského křížku přes královéhradecké biskupství až do Říma a New Yorku. Animace se objevila v propagandistickém filmu, který na objednávku StB natočili režisér Přemysl Freiman a kameraman Jan Kliment – jejich jména se objeví v citaci tohoto paskvilu promítané na otevřený svatostánek. Před něj je na začátku představení přivezen zmučený Jan Sarkander na pojízdném stole, z nějž se tak stane stůl obětní (jeho vysunutí před oltář směrem k „věřícím” je jediným jasným anachronismem inscenace, jinak v zásadě realistické). Na stejném stole je do státního sanatoria v závěru přivezen Josef Toufar, aby jeho mrtvé tělo nakonec skrze otevřený svatostánek nastoupilo cestu k věčnosti. Tento patetický závěr přece jen vybočuje z dokumentárního rázu díla. Soňa Červená a sboristky střídaly několik rolí i kostýmů – ty byly rozvěšené po stranách scény, pod nimi ležely svazky spisů, boty, v hledišti rezervovalo jedno sedadlo pro účinkující rádio a elektrická páječka – ta později posloužila i jako mučicí nástroj (i když dost nelogicky v místě, kde se zpívá “bylo na faráři Toufarovi použito násilí tak, aby neutrpěl zranění s následky”). Inscenace ve mě do značné míry vzbuzovala dojem bytového divadla, v Kolowratu nejsou k dispozici prakticky žádné technické vymoženosti. Samotný “zázrak”, při němž se měl údajně několikrát vychýlit kříž na oltáři, byl naznačen světlem bodového reflektoru, svatostánek se přblížil k publiku pomocí dvou navijáků ovládaných sboristkami. Skromné vnější prostředky jsou v souladu se samotným dílem, jakkoli mohou působit amatérsky. Propracovaná je pohybová stránka inscenace, výmluvné interakce postav, zřetelná gesta.

Hudba je sice – jak už jsem zmínil – kdesi vzadu, ale zároveň prostupuje celou inscenací, pohání ji jako vnitřní motor. Tento dojem posilují drobné motivky, které se opakují a vracejí v jemných modulacích v minimalistickém duchu. Působivé jsou pamětné motivy sboru (návrat akordu E dur na slovo tortura ze Sarkanderovy scény během Toufarova mučení), křehký motiv Toufara, dalším závanem verismu je dechovkářská charakteristika vyšetřovatelů a krátká árie Toufarovy neteře před samotným koncem. Na celkové vyznění má dost podstatný vliv vaše místo. Vpředu se víc hlásí o slovo text a inscenace, v zadních řadách jde přece jen do popředí hudba.

Provedení hodnotím ze druhé premiéry. Výborně zpívala děvčata z Kühnova dětského sboru, řekl bych, že proti generálce měla jistější nástupy, jedna z nich se hezky předvedla v roli neteře faráře Toufara, která píše dopis prezidentovi. Bezchybný byl Jan Mikušek jako Toufar, jeho kontratenor odkazuje ke stylizaci nadpozemských postav ve staré opeře. Petr Louženský jako Sarkander a Beran roli zvládl, ale přece jen by chtěla víc herecké techniky – neúčast Vladimíra Javorského premiéře ublížila. Stejně tak se musí říct, že Soni Červené v její několikanásobné roli představitelů komunistické strany občas vypadl text. Její herectví, charakteristická dikce a charisma ale přece jen převážily. Představení výborně hudebně nastudoval Jiří Štrunc.

Jsem rád, že Aleš Březina ztvárňuje traumatická a efektní témata způsobem, který jako by si jejich vnějšího potenciálu téměř nevšímal. Nemyslím si, že by to bylo ohlazování, zjemňování nebo jakákoliv snaha udělat z utrpení a bezpráví něco neškodně přijatelného jako zákusek ke kávě. Posluchač je zván ke spoluúčasti – fakta jsou k dispozici, drama si v sobě může dotvořit každý sám.

Aleš Březina: Toufar, libreto skladatel. Hudební nastudování: Jiří Štrunc, režie: Petr Zelenka, scéna: Nikola Tempír, kostýmy: Vladimíra Fomínová, dramaturgie: Pavel Petráněk, pohybová spolupráce: Klára Lidová, sbormistr Kühnova dětského sboru: Petr Louženský. Jan Mikušek (Toufar), Soňa Červená (Gottwald, vyšetřovatel atd.), Petr Louženský (Sarkander, Beran), členky Kühnova dětského sboru (ministranti, vyšetřovatelé, lékaři atd.). Světové premiéry: 18. a 19. 9. 2013, Divadlo Kolowrat, Praha.