V sále Pražské konzervatoře zněla hudba terezínských autorů zasazená do děsivých a skličujících okolností jejího vzniku. Zároveň ale byla zahraná na takové úrovni, že všechny mimohudební hrůzy ustupovaly do pozadí. Dvoudenní program nazvaný Terezínské hvězdy se po citlivém a svým způsobem i efektním tématu povrchně nevozil, ale vycházel skutečně především z hudby samotné a jejích kvalit.

Zahájení patřilo projekci dokumentárního filmu Simona Broughtona Hudba terezínského ghetta z roku 1993. Následné diskusi byl přítomen nejen režisér, ale především cembalistka Zuzana Růžičková a herečka Zdenka Fantlová. Obě dámy Terezínem i Osvětimí prošly a hudebního života v ghettu se aktivně účastnily. Patos diskuse zmírnila vzpomínka Zuzany Růžičkové na její tehdejší mladistvou nevraživost vůči dospělým klavíristkám – nemohla kvůli nim cvičit na klavír, který byl najednou stále obsazený (předtím jí ale dával hodiny Gideon Klein). Film byl výborným a zcela nesentimentálním úvodem do tématu.

Následující koncert prvního dne festivalu měl až na jednu výjimku písňový charakter. Na pódiu se střídali Nash Ensemble zredukovaný na smyčcové kvarteto (respektive trio) a barytonista Wolfgang Holzmair s klavírním doprovodem Russela Ryana. Většinu večera tvořily písně, ale doplňující instrumentální skladby většinou nějakým způsobem z písní vycházely. Úvodní Téma a variace pro smyčcové kvarteto Hanse Krásy pracovalo s tématem autorovy vlastní Písně Anny. Klasické variační forma se stýkala s lehkými náznaky soudobé taneční hudby, což vzdáleně připomínalo Pařížskou šestku. Následovaly Čtyři písně Ilse Weber, jejichž prostotu se Wolfgangu Holzmairovi povedlo vystihnout i při velmi detailním výrazovém propracování. Zpíval dynamicky decentně a hrál si spíš s textem, což byla vůbec jeho silná stránka. Stesk po domově Adolfa Strausse a Židovské dítě Carla Sigmunda Taubeho už byly hudebně komplikovanější, což se Holzmairovi dařilo výrazově sledovat. Jeho světlý baryton jako by nabýval na objemu, písně více směřovaly k německé romantické tradici.

Smyčcové trio Gideona Kleina připomnělo to, co v diskusi říkala Zuzana Růžičková: totiž že v Terezíně vymřela janáčkovská větev naší hudby. Trio je plné moravských folklorních idiomů, druhá věta je přímo tvořena variacemi na moravskou lidovou píseň. Nash Ensemble hrál perfektně, interpretace tria byla správně naježená a plná energie. Právě tuto absenci patosu a smutku jsem si na provedení cenil, v hudbě samotné totiž nic takového obsaženo není. Následovala krátká píseň Co nikdy nebylo Zikmunda Schula a první půli uzavřely Tři písně Viktora Ullmanna. To už byla německá písňová škola se vším všudy, závěrečná Die Schweizer navíc použitím přímých řečí neodolatelně připomněla Schubertova Krále duchů. K tomu napomohlo i provedení Wolfganga Holzmaira, který opravdu silně připomínal Dietricha Fischera-Dieskaua.

Druhou polovinu zahájil Tanec Hanse Krásy, v němž se opět lehce ozvaly jazzové harmonie. Stylovým zlomem a jedinou výjimkou z písňového charakteru večera byla Krásova Passacaglia a fuga pro smyčcové trio. Po interpretační stránce se ale podle mého názoru jednalo o vrchol večera a zároveň o krutou připomínku toho, co všechno by mohli terezínští autoři napsat, kdyby zůstali naživu. Nash Ensemble zde povrdil svůj cit pro styl, bezvadný byl především výkon violoncellisty Paula Watkinse v pestrém provádění stále se vracejícího basového tématu. Svižná fuga korunovalo skvělé ansámblové dílo. Následující písně už připomínaly, že v Terezíně se hrál i kabaret a koncert skončil optimisticky a zvesela. V pochodu Všechno jde Karla Švenka neuhlídal Holzmair snad jedinkrát za celý večer výraz a přehnal to s patosem. Snad na tom měla podíl i čeština, s níž se rval velmi statečně, ale nerozumí si s ní ani náhodou. Je jisté, že tě zase uvidím Adolfa Strausse i V Prátru je místečko Otty Skutečkého už měly vysloveně zábavný charakter, ale člověk při nich přece jen trnul, když si občas vzpomněl, kde se zpívaly. Byly to sny o lepším životě i lepší budoucnosti, znovu ale připomínám, že interpretace byla zcela nesentimentální, a patetická asi na úrovni dobových zvyklostí.

V sobotu byla filmová projekce a beseda věnována filmu Má šťastná hvězda, jeho protagonistce Zdence Fantlové a režisérce Heleně Třeštíkové. Film kombinoval vzpomínky herečky s drastickými záběry z dobových britských filmů pořízených v koncentračních táborech. Hrál na city tak silně, až to hraničilo s vydíráním a řekl bych, že má smysl především pro lidi, kteří s problematikou nikdy nepřišli do styku. Mnohem bližší je mi styl Simona Broughtona, který předkládá fakta (dost hrozná sama o sobě) a nechává diváka, aby si je zpracoval sám.

Předehra k Prodané nevěstě, která zahajovala večerní koncert, odkazovala k terezínskému představení, které od klavíru řídil Rafael Schächter. Nash Ensemble ji hrál v úpravě pro smyčcové kvarteto, klarinet, flétnu či pikolu a klavír. Nemohl jsem se do komorní úpravy vposlouchat, polyfonní místa zněla příliš prázdně. Po technické stránce je hudebníkům sotva co vytknout, Nash Ensemble je opravdu špička. Přesvědčil o tom znovu v následujícím Smyčcovém kvartetu č. 3 Viktora Ullmanna. Nash Ensemble hrál čtyři věty kvartetu téměř bez přerušení a stylově jsme se opět ocitli v pozdním německém romantismu. Byla to dobrá připomínka toho, jak jsou ideologická a rasová hlediska nesmyslná a nemají nic společného s hudbou, natož pak s člověkem. Čtyři písně na slova čínské poezie Pavla Haase bohužel ukázaly, že včerejší Holzmairovy problémy s češtinou nebyly náhodné. Výslovnost byla v Haasových táhlých melodiích o maličko lepší, měl více času si nezvyklé shluky hlásek srovnat v ústech. Výrazové nepochopení bylo ale stejně markantní jako včera u Švenkova pochodu. Holzmair zřejmě hodně visí na textu, což je sice dobře, ale neměl by se potom pouštět do písní, kde mu nerozumí. Mám dokonce podezření, že mu bez textu uniká i styl hudby samotné. Mathesiovy parafráze čínských básní mluví i o velkých a neobyčejných věcech velmi klidným a tichým způsobem, což Haas svojí hudbou adekvátně vystihl. Wolfgang Holzmair zůstal svým exaltovaným projevem viset v nástrahách rozmáchlého romantismu.

Při tom zůstalo i ve Třech písních pro baryton, klarinet, violu a violoncello Hanse Krásy. Krásova hudba i texty Arthura Rimbauda v Nezvalových překladech volaly spíš po kabaretní ironii než závažném sdělování velkých pravd. Parádním číslem večera bylo Duo pro housle a violoncello Ervína Schulhoffa – autora sice “neterezínského”, ale svým osudem s terezínskými skladateli spřízněného. Výborně hrála houslistka souboru Marianne Thorsen a zcela excelentní byl opět Paul Watkins (ten se nově stává členem Emerson Quartetu, v Praze vystoupil s Nash Ensemble naposledy). Závěr koncertu tvořila svižně a energicky zahraná svita z dětské opery Hanse Krásy Brundibár, která je jakýmsi hudebním synonymem Terezína – v ghettu se dílo hrálo pětapadesátkrát. Dramaturgie večera byla nesourodější než v písňovém pátku, i když se snažila sestavit alespoň souměrný celek (veselá opera – komorní skladba – písně a zase zpět).

Součástí Terezínských hvězd byla i výstava oceněných prací Mezinárodní soutěže o nejlepší plakát ke Dni památky obětí holocaustu 2012. V závěru pátečního večera jsme slyšeli Terezínskou píseň, která popisuje život v ghettu se značnou dávkou nadhledu a ironie: “…jak prostě jsme žili, na nic se neptali, u kávy, tuřínu a polévky, u masa viditelného jen přes lupu a skoro denně byl knedlík se smetanou od sladké dívky, po hladu ani stopy, takže říkám jen ano, my v Terezíně bereme život tak, jak přichází…” Zdálo se mi skoro symbolické, že píseň je anonymní: mohl ji napsat a zpívat kdokoliv.

12. 4. 2013

Simon Broughton: Hudba terezínského ghetta (film a diskuse).

Hans Krása: Téma a variace pro smyčcové kvarteto, Ilse Weber: Čtyři písně, Adolf Strauss: Heimweh, Carlo Sigmund Taube: Ein Jüdisches Kind, Gideon Klein: Smyčcové trio, Zikmund Schul: Nicht-Gewesenen, Viktor Ullmann: Tři písně, Hans Krása: Tanec pro smyčcové trio, Passacaglia a fuga pro smyčcové trio, Karel Švenk: Všechno jde, Adolf Strauss: Ich weiss bestimmt, ich werd dich wiedersehen, Otto Skutečky: Drun’t in Prater ist ein Plätzerl, Anonym: Terezínská píseň.

13. 4. 2013

Helena Třeštíková: Má šťastná hvězda (film a diskuse).

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – předehra (aranžmá David Matthews), Viktor Ullmann: Smyčcový kvartet č. 3 op. 46, Pavel Haas: Čtyři písně na slova čínské poezie pro baryton a klavír, Hans Krása: Tři písně pro baryton, klarinet, violu a violoncello, Ervín Schulhoff: Duo pro housle a violoncello, Hans Krása: Suita z opery Brundibár (aranžmá David Matthews).

Wolfgang Holzmair – baryton, Russel Ryan – klavír, Nash Ensemble. 12. – 13. 4. 2013, sál Pražské konzervatoře, Praha.