Tajemství. Věčné trvání starých časů v Ostravě

28. 4. 2017, 7.37 | Boris Klepal

Tajemství, Svatopluk Sem, foto Martin Popelář

Tajemství, Svatopluk Sem, foto Martin Popelář

Nechat si něco pro sebe v české realitě znamená říct to jen několika nejlepším kamarádům, potom někde mimochodem v hospodě a nakonec to ještě vyzvonit na sociálních sítích. Na směšné zaklínání mlčenlivostí reagovalo bezprostředně i publikum včerejší ostravské premiéry opery Bedřicha Smetany Tajemství. Trvalá pravdivost díla se ukazovala o to víc, o co méně se jej tvůrci inscenace pokoušeli vyložit.

Největším tajemstvím Smetanovy předposlední dokončené opery je, proč se vlastně nehraje víc a není stabilně na repertoáru českých divadel. Boj konšela Kaliny s vlastní chudobou, minulostí i vnitřními běsy je ohromující i dojemný, jeho umanuté hledání smyslu života připomene Fausta. Romantická krajina pod Bezdězem poskytuje příležitost k omamné scénické exhibici. Koncentrovaná hudba opery vyrůstá prakticky z jednoho tématu, k němuž se stále z mnoha stran vrací, stejně jako se v libretu Elišky Krásnohorské v různých variacích vrací skutečnosti, které mají zůstat tajemstvím.

Ve slavných, težkých slibech mlčení, kterými se zaklínají jednotlivci i celý sbor, je ironický pohled na českou realitu, v níž se všechno spolehlivě rozkecá. Rodové nepřátelství mezi konšely – tedy městskými zastupiteli – Malinou a Kalinou blokuje všechna rozhodnutí městské rady a tím vlastně i život v celé obci. Realisticky vykreslená atmosféra českého maloměsta, kde všichni mluví do všeho, je až nepříjemně nadčasová a připomíná, že po sto čtyřiceti letech od doby vzniku Tajemství se změnila víc móda než lidské myšlení.

Tajemství, foto Martin Popelář

Tajemství, foto Martin Popelář

Eliška Krásnohorská napsala Tajemství na vlastní námět a jedná se o jeden z nejlepších textů, jaký kdy vytvořila. Pod vrstvou češtiny devatenáctého století se skrývá živé a psychologicky pravdivé drama plné lyriky i vtipných momentů. Krásnohorská tu vidí člověka v celé jeho šíři: v důstojnosti jeho počínání při vzhlížení k velkým ideálům, i ve směšném lpění na malichernostech, které mu brání vznešených cílů dosáhnout.

Kalinovi se pořád jako v blouznění plete dohromady touha po pokladu v podzemních chodbách i dávná, nenaplněná a zapíraná láska k Róze Malinové. K poznání, že Róza a poklad jedno jsou, dojde po cestě podzemní chodbou, která končí u Malinů pod pecí. Kalinova zarputilost tak povolí do neskutečného vyznání lásky ve chvíli, kdy svému úhlavnímu nepříteli rozbil v kuchyni kamna. Zaprášený a uválený chlap, který si z ryzího furiantství nechal postavit dům na dluh a ještě platí za celou hospodu, najednou mluví přesvědčivěji než Romeo pod balkónem.

Láska mezi Kalinovým synem Vítem a Malinovou dcerou Blaženkou – další z tajemství příběhu – rovněž připomene Shakespearovu hru o milencích ze dvou znepřátelených rodů. Je to ale jen drobná námětová shoda, která není příliš důležitá. Pokud je v Tajemství něco opravdu shakespearovského, tak psychologická přesvědčivost a nejednoznačné lavírování mezi tragédií a komedií během celého příběhu. Jen šťastný konec v podobě smíření obou rodů a příslibu dvou svateb operu přece jen přikloní k druhé možnosti. Kalina ale také mohl vylézt z podzemí a v šíleném zklamání a vzteku, že místo pokladu jsou tu zase jen ti odporní Malinové všechny povraždit a skočit do studny. Smetana i Krásnohorská byli na takové krváky příliš laskaví lidé, ale v zásadě by nebyl velký problém Tajemství zakončit i tímto způsobem a neubrat mu na logice ani přesvědčivosti.

Tajemství, foto Martin Popelář

Tajemství, foto Martin Popelář

Režisér Tomáš Studený se v ostravské inscenaci v zásadě vzdal výrazných interpretačních fíglů a ztvárnil Tajemství jako pestré retro doby, kdy opera vznikla. Některé výjevy působily jako tehdy oblíbené živé obrazy, které se rozpadaly do živého, mnohonásobného pohybu. Tento opulentní způsob jevištní práce místy až odváděl pozornost od hlavních akcí, ale celkově byl působivý, funkční a vlastně i zábavný. A svým způsobem také reagoval na nejednoznačnost charakterů a myšlenkových pochodů, která se odráží i v samotné hudbě. Smetanovo polyfonické uvažování tu zdaleka není jen abstraktní manýrou, ale pravdivým vyjádřením složitosti lidské duše, která kolísá mezi mnohými podněty a neumí se rozhodnout. Retro atmosféru posilovaly i kostýmy Evy Jiřikovské. Scéna Davida Janoška směřovala k jednoduchému tvaru s charakteristickými rekvizitami, průběžným motivem představení byla světýlka ve tmě. Hromadné scény jako by až přetékaly z nevelkého ostravského jeviště.

Dirigent Jakub Klecker vedl Tajemství maximálně plynule, ale možná proto mu občas klouzalo do poněkud jednotvárného tempa – chyběly mu momenty nenápadných zastavení, která o to víc podtrhnou následný pohyb. Jeho celková představa by tím získala větší přesvědčivost, jakkoli k ní je na dobré cestě. A je dost možné, že se tímto směrem ve spolupráci se sólisty ještě během dalších představení posune. Horší je, že ostravský operní orchestr má standardně nejednotné smyčce, které strašily už v předehře a dál se to nijak nelepšilo. Rozmazané tympány čitelnosti ještě ubíraly a ve finále předehry jako by ze zvuku orchestru úplně zmizela dřeva – alespoň na balkóně to tak znělo. Celkovou vyváženost by bylo potřeba z odstupu hlediště lépe ohlídat. Líbezné sólo flétny imitující ve druhém dějství slavíka připomnělo, že rozvrzané smyčce nejsou to hlavní, co by v ostravské opeře mělo být slyšet. Lomozící orchestr také občas válcoval pěvce.

Tajemství, foto Martin Popelář

Tajemství, foto Martin Popelář

Svatopluk Sem zazpíval Kalinu vyrovnaně a pevně, jeho světlý a průrazný baryton k roli sedí a přesvědčuje. Psychologická kresba by ale mohla být ještě detailnější. Martin Gurbaľ jako jeho protivník Malina byl matnější, nejhlubší tóny role mu zanikaly. Jana Sibera byla okouzlující Blaženka v radosti i ve smutku, byl to obraz mladého elánu prožívajícího do hloubky a bezprostředně všechny emoce. Tenorista Ondřej Koplík jako Vítek se vedle ní ztrácel, lépe mu zněla horní oktáva. Mezzosopranistka Anna Nitrová byla velmi jemná Róza prakticky bez dramatických akcentů, což poněkud nervózní, občas nerudné a stárnoucí slečně bere přesvědčivost. Anně Nitrové ovšem slouží ke cti, že se k dramatickému projevu nepokoušela prokřičet a raději setrvávala ve své lyrické poloze. Václav Morys byl přesvědčivý Skřivánek, i když pěvecké nešvary lidových zpěváků nemusel moc předstírat. Velmi dobrý výkon podal ostravský sbor vedený Jurijem Galatenkem. Ansámbl duchů byl ozvučený do nepěkně zahuhlané podoby,

Z celého obsazení strašně nepříjemně trčel basista Jevhen Šokalo, který do role vojenského vysloužilce Bonifáce naskládal snad všechna herecká i pěvecká klišé, která existují. Komika jako z mizerného filmu pro pamětníky zaprvé dělala z Bonifáce zbytečně úplného hlupáka, zadruhé rozbíjela představení a zatřetí ubližovala Róze. Bonifác má být reálná alternativa nápadníka pro Rózu, aby bylo jasné, že Kalina není její poslední zoufalá záchrana před staropanenstvím.

Přes všechny výhrady k dříve jmenovaným pěvcům je nutno říci, že nikdo z nich nebyl jako jevištní typ mimo, všichni pracovali pro inscenaci a podílel se na jejím celkově působivém vyznění. Šokalo si hrál svůj vlastní a úpně jiný kus způsobem, který na jevišti neměl co dělat. Není to svéhlavost jednoho pěvce, která by stála za celý odstavec, je ale ostuda divadla, když se s takovou nedisciplinovaností nedokáže vypořádat.

Ostravská inscenace Tajemství je součástí systematicky budovaného smetanovského cyklu. Ten Národní divadlo moravskoslezské završí v roce 2024, tedy při příležitosti dvoustého výročí narození tvůrce české národní opery.

Bedřich Smetana: Tajemství, libreto Eliška Krásnohorská. Hudební nastudování – Jakub Klecker, režie – Tomáš Studený, scéna – David Janošek, kostýmy – Eva Jiřikovská, pohybová spolupráce – Ladislava Košíková, sbormistr – Jurij Galatenko, dramaturgie – Eva Mikulášková. Malina – Martin Gurbaľ, Kalina – Svatopluk Sem, Panna Róza – Anna Nitrová, Blaženka – Jana Sibera, Vít – Ondřej Koplík, Bonifác – Jevhen Šokalo, Skřivánek – Václav Morys, Mistr zednický – Jakub Kettner, Hospodská – Ivana Ambrúsová, Jirka, zvoník – Petr Němec, Duch frátera Barnabáše – Roman Vlkovič, Dudák – Jiří Dvořák. Orchestr a sbor Národního divadla moravskoslezského. 27. 4. 2017, Divadlo Antonína Dvořáka, Ostrava, premiéra.

Zanechte komentář