Kirill Gerstein: Nejsem typický ruský klavírista

12. 9. 2013, 9.35 | Boris Klepal

Klavírista Kirill Gerstein se narodil v Rusku a už jako dvanáctiletý získal pozvání Garyho Burtona na Berklee College. Tam odjel ve čtrnácti letech, zároveň ale studoval vážnou hudbu a nakonec se rozhodl pro ni jako pro svůj hlavní obor. Mluvili jsme spolu nejen o jeho blížícím se ostravském koncertu 10. a 11. října, ale také o studiu kompozice, klavírech Glenna Goulda a Leoše Janáčka. A také o tragédii střední Evropy.

Rád hrajete zároveň Schönbergův klavírní koncert a Gershwinovu Rhapsody in Blue. Z čeho vyplynula zdánlivě neslučitelná dvojice?
Mám tu kombinaci rád z několika důvodů. I když by člověk řekl, že jsou to velmi rozdílné skladby, je mezi nimi jedna silná historická vazba. Je v osobě Oscara Levanta, blízkého Gershwinova přítele, který hrál sám sebe ve filmu Rhapsody in Blue a mnohokrát tuto Gershwinovu skladbu hrál. Levant ale také zároveń studoval u Arnolda Schönberga kompozici a ve třicátých letech – to už byl velmi slavný klavírista a herec – se chtěl svému učiteli nějak odvděčit. Tak za ním šel s tím, že by si u něj rád objednal nějakou menší skladbu. Schönberg si to vyložil tak, že má napsat klavírní koncert, a také to udělal. Chtěl za něj potom tři nebo snad čtyři tisíce dolarů, což tehdy byly strašné peníze a Levant je zpočátku nechtěl dát. Nakonec koncert přeci jen zaplatil, ale nikdy jej nehrál. Nicméně spojení mezi Gershwinem a Schönbergem tu máme. Navíc Schönberg si Gershwina velmi vážil a měl pro něj slabost, známá je pěkná fotka, jak spolu hrají v Hollywoodu tenis. Mám rád tyto historické vazby, ale také tím pomáhám publiku, které Rhapsody in Blue důvěrně zná a má ji rádo, což obvykle o Schönbergově koncertu už tolik neplatí. Myslím, že společné provedení může přivést obecenstvo k pochopení, že Schönbergův koncert je vlastně velmi romantický kus a není zdaleka tak děsivý, jak si mnozí představují. Je v tom tedy i kus výchovné snahy.

Celý článek »

Chtěli jsme dělat hudbu, ne kariéru

27. 5. 2013, 12.30 | Boris Klepal

Dirigent, cembalista, varhaník, pedagog, to všechno je Andrea Marcon. Výčet by nebyl úplný, kdybych nedodal to nejdůležitější – je to člověk, který miluje hudbu. Vřelý vztah má i k České republice – vystupoval u nás již několikrát. Letos přijíždí na Concentus Moraviae, kde s Venice Baroque Orchestra doprovodí Magdalenu Koženou. Den nato znovu veřejně rozezní a tím i zasvětí zrekonstruované barokní varhany v Doubravníku. Bude to jeho vůbec první sólový recitál u nás.

Andrea Marcon a Magdalena Kožená v Besedním domě, foto Jiří Sláma

Andrea Marcon a Magdalena Kožená v Besedním domě, foto Jiří Sláma

Jak jste se s Magdalenou Koženou potkali a jak začala vaše spolupráce?

Byla to producentka vydavatelství Deutsche Grammophon Marita Prohmann, která nás oba oslovila s myšlenkou společné práce na nahrávce věnované Händlovi. Pokud si správně vybavuji, setkali jsme se poprvé v roce 2006 při přípravě händlovského alba Ah! mio cor. Byl to začátek velmi mimořádné spolupráce.

Čím je pro vás Magdalena Kožená výjimečná, co ji odlišuje od jiných špičkových zpěvaček?

Pokaždé cítím, jak Magdalena naprosto splývá s tím, co zpívá. Je tak intenzivní, tak hluboce se ponoří do každého textu, do každého stylu. Vnímám to jako převtělení – ona sama se stává hudbou. To není nic běžného, i když intenzivní prožitek a zaujetí vidíme u mnoha jiných zpěváků. Ale u Magdaleny máte vždycky pocit, že jde o fyzickou záležitost, nejen intelektuální a duchovní. Když zpívá něco velmi smutného, máte pocit, že sama fyzicky trpí. Nejde jen o její hlas nebo o její intelekt – protože ona je samozřejmě mimořádně inteligentní zpěvačka – ale tato intenzita je extrémně provázaná s jejím tělem.

Celý rozhovor najdete na www.mestohudby.cz >

Zuzana Lapčíková: jsme součástí tradice

6. 5. 2011, 7.03 | Boris Klepal

Se Zuzanou Lapčíkovou jsem v Redutě mluvil o jejím novém albu, současné jazzové kapele, o cikánech i Romech, o ničení i zachovávání tradic. Rozhovor vznikl u příležitosti Mezinárodního hudebního festivalu Petra Dvorského v Jaroměřicích nad Rokytnou.

Zuzana Lapčíková, foto Jan Kozák

Celý článek »