Masaryk žasne, člověk se jen diví

21. 2. 2016, 0.01 | Boris Klepal

Jemná ženská poezie zaútočila na brněnské ulice. Háčkovaná dečka s nápisem „Žasnu“ ozdobila Masarykovu sochu před Fakultou sociálních studií, policie dečku po upozornění sundala a město má událost. Na Brno dost dobrou.

Obháčkovat sochu je natolik neškodná zábava, že ji může mít druhým za zlé jenom idiot. Pokud někomu přijde nepatřičná a zavolá policii, je to jeho právo. Kolem „aféry“ žasnoucího Masaryka jsou podivné především dvě věci. První je prohlášení náměstka pro kulturu Matěje Hollana: „Ta socha je města Brna a nedomnívám se, že by nám to jako vlastníkovi vadilo. Můžete nám tu dečku vrátit?” Mělo zaznít při jeho dohadování s policisty z Brna-středu. K tomu se sluší podotknout, že zastupitelům město nepatří a ta dečka nejspíš také ne. Částečně se asi jedná o produkt Hollanova bizarního přístupu ke komunikaci, ale stejně by si měl dávat lepší pozor na to, co říká. I když to není tak velkohubé sdělení, jako když tvrdil, že brňané zplynovali Židy (a vzal to později zpět).

Druhá věc je programové prohlášení autorek dečky, tedy hnutí háčkujících žen, které si říkají Užaslé: „Vrtíme zápěstím, abychom pomocí příze a háčku pomohly naší vizi na svět. Věříme mužům a rády bychom ‚meče‘ a vřavu bitev o možnost měnit svět přenechaly jim. Jsme ženy. A ženy potřebují hlavně milovat. Milovat muže a pečovat o muže. A trpělivě je inspirovat. Jinak své pomyslné meče nepozvednou. Nemají motivaci stát se odvážnými a mocnými bojovníky. Zůstávají neprobuzenými rytíři se zarezlým brněním. A tedy bez naděje na uspokojení.“ (Celé prohlášení je níže.)

Citovaný úryvek působí jako špatný pokus o soft erotickou povídku kladoucí důraz na tradiční roli ženy ve společnosti. Milovat muže, pečovat o muže, inspirovat muže, ať pozvednou své pomyslné meče. Kuchyně, prádelna, postel, a pak ještě to háčkování. Kdyby se z textu odstranilo dětinské poetično rozcitlivělých mamin, zůstane obsah, se kterým by se klidně mohli ztotožnit antiislamista Martin Konvička nebo „pravicový sociolog“ Petr Hampl. Brněnské háčkující ženy to tak asi chtějí.

Obsahem dnešního matiné je suita z opery-baletu Les Paladins, jehož autorem je Jean-Philippe Rameau (1683–1764). Paladin➚ Atis vysvobodí z Anselmova zajetí svoji milou Argii, ani háčkovat kvůli tomu nemusela. Philharmonia Baroque Orchestra řídí Nicholas McGegan.

Rytíř, mladá dívka a smrt. Hans Baldung Grien, 1505

Rytíř, mladá dívka a smrt. Hans Baldung Grien, 1505

Nemáme i máme svět na háčku➚

Dřív jsme žily kupodivu převážně za zrcadlem. Moc jsme toho neviděly. Čas od času jsme se ocitly i před zrcadlem. A to už jsme vůbec neviděly. Nakonec jsme zjistily, že zrcadlo je vlastně okno, které se dá otevřít. A začaly jsme samovolně žasnout. A i když jako homo mirator, neboli bytosti žasnoucí, máme stále ještě mléko na bradě, nechceme už sedět doma s rukama v klíně.

Tasíme háčky.

Jako žasnoucí partyzánky nebojujeme zbraněmi mužů, na ty jsou naše háčky krátké. Bojujeme klubíčkem. Nevytváříme politická hesla, nic a nikoho nepotíráme. Spíše laskavě a něžně podporujeme myšlenkou, vzkazem, přiložením vlněného obkladu náš způsob vidění. Či něco, co si vroucně přejeme. A ta vroucnost nás pošle do galanterie koupit vlnu.

Vrtíme zápěstím, abychom pomocí příze a háčku pomohly naší vizi na svět. Věříme mužům a rády bychom „meče“ a vřavu bitev o možnost měnit svět přenechaly jim. Jsme ženy. A ženy potřebují hlavně milovat. Milovat muže a pečovat o muže. A trpělivě je inspirovat. Jinak své pomyslné meče nepozvednou. Nemají motivaci stát se odvážnými a mocnými bojovníky. Zůstávají neprobuzenými rytíři se zarezlým brněním. A tedy bez naděje na uspokojení.

Pokud tedy háčkem „vytesáme“ do mužem opracovaného kusu kamene větu Chrabrostí muž ženu probouzí, připomínáme mužům, co je ten „šém“, kterým lze otevřít jeskyni plnou pokladů, již pro něj žena v sobě ukrývá.

Ale připomínáme tím i ženám, že chrabrost muže (máme na mysli i chrabrost projevovanou v naší každodennosti) není samozřejmost, ale určitý výkon, vědomý projev mužova ducha. A že je třeba se každým projevem odvahy kochat, vyzdvihovat jej a velkoryse odměňovat. A připomínáme tím ženě, že je to velikost mužova ducha – nikoli síla její vůle – co určuje, do jaké míry se její srdce a tělo dokáže otevřít.

A kam jinam umístit tak důležitý vzkaz než na podstavec sochy vojáka.

Stejně tak socha Spravedlnosti, jež vypadá jako neorondokubistický Bivoj, snad může nést láskyplné pobídnutí Pohni kostkou, srdce moje, ať už pravda vítězí. Neboť o pravdu je třeba usilovat. Jednak o odhalení pravdy, kterou lze někdy nalézt pouze srdcem, jednak o prosazení pravdy. Je třeba se vědomě rozhodnout nepřijímat lži. Ani jako přirozenou součást našeho vlastního prostoru, jakkoli se nám může někdy zdát, že si tak lze zjednodušit život, ani jako přirozenou součást politických strategií. Pravda vítězí je přece jedno z mála dědictví, které máme.

Včera jsme v brzkých ranních hodinách přizvaly T. G. Masaryka na okamžik do party. Do party partyzánek, které přikládají „dečky“ jako obvazy.

Ať žije něžná evoluce!