Bohdan Sláma hodlá natočit Osudy dobrého vojáka Švejka, hlavní roli má hrát Pavel Liška. Strážci tradičních hodnot nesouhlasí: Liška se možná zdá být příliš dobrý představitel idiotů na to, aby hrál úředního blba. Navíc jsou všichni skvělí herci už mrtví a Josef Lada je jediný Haškův prorok.

„Pro mě je Švejk mužem, který jde do války, ví, že je nesmyslná a že může přijít o kejhák, a protože je protřelý a umí se životem protloukat, použije zbraně válečné mašinérie proti ní samé a díky humoru pomůže přežít sobě i ostatním,“ podotýká pro idnes➚ Sláma. Nesouhlasím s takovým výkladem Švejka ani okrajově. Švejk není žádný typ, který něco ví a vědomě využívá, ale prázdné zrcadlo. Války se účastní tak, že se jí pokud možno vůbec neúčastní a nic do ní nevkládá. Zato se v něm ale všechno dokonale a ostře odráží. Přesto jsem na Slámovu verzi zvědavý. Jsem zvědavý především na to, jakou filmovou řeč pro knihu bez velkého děje najde.

Snůška historek komentujících jednotlivé situace vzbuzuje klamný dojem, že se ve Švejkovi něco děje pořád. To ale není pravda, a čím je román dál, tím je to horší. Rozvážná pěší cesta do Českých Budějovic, vlakem na frontu, pochod na frontu… samé úmorné cestování a sled banálních příhod. Ve své podstatě asi stejně zábavných jako každodenní chození do práce zpestřené občasnou cestou na úřad a čekáním na křižovatce. Chybí jen válečné hrůzy, které Hašek popisoval s takovou samozřejmostí, až se ztrácejí. Pro Haška mají všechny události stejnou váhu a cholerový barák nedostane víc pozornosti než nádražní hospoda.

Všechny skutečnosti i jejich výklady stojí na stejné starovní čáře v rovnocenné výchozí pozici. Samozřejmě není divné, když si z nich lidová slovesnost vybere zrovna hospodu a pivní žvanění. Ale jsou tu i jiné věci: „Major sebral maníka od trénu a potom s tím maníkem vařili si játra nahoře pod skalami v kotlíkách, a to byl také jeho osud, že Rusové viděli ten oheň, práskli do majora, do kotlíku osmnáctkou. Potom jsme se tam šli podívat, a člověk nerozeznal, jestli po těch skalách se válejí játra hovězí nebo játra pana majora.” To je popis události, při níž granát roztrhal člověka na kusy. Pro nic takového ale není místo v operetní válce, kterou ve svém filmu vytvořil Karel Steklý. Vyšel důsledně z Ladových ilustrací a přispěl k vytvoření jediné správné podoby Švejka. Jejím výsledkem je dobromyslný tlouštík s půllitrem piva v ruce a smyšleným citátem „to chce klid“ v záhlaví.

Švejk je ovšem mýtus a vůbec nijak nevypadá, podobně jako vodník. A už vůbec nechce klid. Je to kniha neklidná, vzrušující, drásavá, mnohoznačná, pronikavá a přesná. A také vtipná, což jí pomáhá i ubližuje zároveň. Ale co naplat, autor sám sebe nepředělá. Kdyby Hašek napsal Tristana a Isoldu, tak by se Tristan po Melotově smrtelné ráně neptal své osudové lásky, zda jej bude následovat do temnot. Nejspíš by mlčel a jeho zbrojnoš Kurwenal by to okomentoval historkou o venkovském učiteli, který lezl krajskému inspektorovi za ženou.

Švejk jako pivní rozumbrada je jen jeden z mnoha možných pohledů na smyšlenou postavu. A nejen smyšlenou, ale také naprosto nereálnou. Zasazenou doprostřed reality, kterou si dnes málokdo ve střední Evropě dovede představit. Přidat jeden filmový pohled je lákavá vyhlídka. Zvlášť když se k tomu chystá režisér, pro kterého má psychologie postav a uvěřitelné prostředí přednost před vtipkováním. Švejk už se dávno mohl stát naším mužem bez vlastností nebo zeměměřičem, novou vlnou nebo kinem morálního neklidu. Zatím ale vytrvale sedí u svého půllitru, ke kterému snad usedl v šest večer po válce. Jeho dlouhé vysedávání v hospodě už je ale strašně únavné.

Hudba matiné patří zcela nezávisle na Švejkovi klavíru. Dnes totiž slaví 75. narozeniny vynikající klavíristka Martha Argerich➚. Její dnešní slavnostní koncert v Berlíně➚ s Danielem Barenboimem je skoro vyprodaný, Zápisník přináší aspoň malou virtuální náhradu. Zahájení obstará nejvýznamnější učitel Marthy Argerich Friedrich Gulda a Klavírní sonáta č. 11 B dur op. 22 Ludwiga van Beethovena. Po ní následuje Sonáta pro klavír na čtyři ruce C dur KV 521 W. A. Mozarta, k Argerich se v ní připojí Jevgenij Kisin. A na závěr přijde narozeninové sólo: Martha Argerich hraje Beethovenovu Klavírní sonátu C dur op. 53 zvanou „Valdštejnskou“.