Sono Centrum a Zábrdovice: jeden člověk, jeden zvuk, jeden svět

24. 4. 2014, 11.44 | Boris Klepal

Sono Centrum, foto archiv klubu

Sono Centrum, foto archiv klubu

Včera se mi naskytla neobvyklá příležitost k bezprostřednímu srovnání dvou vzdálených, a přece i blízkých prostředí. Perfektně zazpívaná moteta pozdní renesance v zábrdovickém kostele jsem slyšel hodinu po předváděčce luxusního hudebního klubu Sono Centrum.

Krása zvuku a atmosféra místa hrála hlavní roli v barokní architektuře i supertechnologiích dneška. Mezi oběma místy se během hodiny přemístila jedna lidská mysl, která má teď oba zážitky zpracovat, něco si z nich odnést a pokud možno se nezbláznit. Filozofování o světě, ve kterém žijeme, dostalo konkrétní podobu dvou zážitků, jejichž výsledek byl přes mnoho rozdílů stejný: opojení zvukem. V žádném případě si ale po včerejšku nejsem jistý, že vynalézat stroj času je dobrý nápad. Proletět zničehonic ze současnosti do pobělohorského Brna bych asi bez úhony nepřežil.

Capella Mariana a Capella Ornamentata, Zábrdovice, foto Petr Francán

Capella Mariana a Capella Ornamentata, Zábrdovice, foto Petr Francán

Capella MarianaCapella Ornamentata zkombinovaly v pěkném programu Missu paschalis polského skladatele Marcina Leopolity a velikonoční moteta Jacoba Handla Galla. Ten pocházel ze Slovinska, ale významně působil i na Moravě, mimo jiné právě v premontstrátském klášteře vedle kostela v Zábrdovicích. Tím se také vysvětluje, proč se díla renesančních autorů ocitla v barokním chrámu. Jeho prostředí dodalo renesančním polyfoniím puritánsky vzato nestylový, ale lidsky a duchovně zcela pohlcující rámec. Zpěv i dechové nástroje tu prostě nádherně zněly a pojily se dohromady tak, že místy nebyly rozeznat. Přispívala k tomu i menší srozumitelnost textů způsobená dozvukem kostela, tentokrát to ale nebylo na závadu. Zaprvé se jednalo o známé liturgické texty, takže stačilo jen občas chytit slovo, aby se posluchač zorientoval. Zadruhé a především – zvukové souznění zpěvu a dechů se alchymicky proměnilo až do jakési nové, netušené kvality. Nenápadné přesuny hudebníků i decentní řízení Vojtěcha Semeráda jako by ani neexistovaly. Byla tu jen vlna jemné zvukové energie, kterou jste se mohli nechat prostoupit a na chvíli s ní splynout.

Mimozemšťané v Žabovřeskách

Hudební klub Sono Centrum – koule vmáčknutá mezi dva oblouky – působí zvenku jaksi mimozemským dojmem, který ještě zesílí, když vejdete dovnitř. Dokončovaná stavba je cítit novotou a na zemi vás drží vůně, která připomíná prodejnu nábytku. Mixážní pult Neve v centru hlediště evokuje velín atomové elektrárny. Všude jsou koberce, na zaoblených stěnách polstrování, do hudebního klubu se bude muset prostor ještě zabydlet – tím nemyslím ušpinit. Na pódiu se objevili Ukulele Orchestra jako BrnoNIL. První přehrávají světové hity na ukulele, šlape jim to, je to fajn zábava. Druzí jsou kytarovka s nadějnou zpěvačkou a violoncellem, v jejich muzice jsem zaslechl i vliv trip hopu. Teď jde ale především o zvuk, který si Sono Centrum od začátku pěstuje jako svoji specifickou kvalitu a staví na něm svou výjimečnost. Po včerejšku musím říct, že právem – tohle doma s velkou pravděpodobností nikdy neuslyšíte. Nemluvím o atmosféře živých koncertů, která je nenahraditelná pokaždé, ale čistě o zvuku. Nechci nikoho z účinkujících urazit, ale strašně se těším, až v Sono Centru uslyším něco, co se mě srdečně dotýká.

Sono Centrum, interiér, foto archiv klubu

Sono Centrum, interiér, foto archiv klubu

Dramaturgie klubu je zatím roztříštěná, do prázdnin se objeví Manfred Mann’s Earth Band, Peter Lipa, N.O.H.A., Helena Vondráčková, kantáty Bohuslava Martinů i činohra, provoz pro veřejnost zahajují zítra tranceoví Goldfish. Jednoznačně se jedná o testovací program, který vyzkouší, co všechno klub snese, jak se v něm budou různé styly cítit a jak je bude publikum i prostředí přijímat. Tady bych si hlavně přál, aby dramaturgie našla cestu, jak Sono Centru vdechnout vnitřní smysl. Budova vyvolala dost vzrušení sama o sobě – vlastně už od úplatkářské aféry, která poslala do vězení bývalého starostu Žabovřesk Aleše Kvapila a bývalého tajemníka radnice Brna-střed Radovana Novotného. Diskuse a polemiky vyvolává i její neobvyklé architektonické pojetí – vypadá opravdu jako UFO, které se zaklínilo do proluky mezi moderním Platiniem a nějakých osmdesát let starým domem. To jsou ale věci, které omrzí a ztratí dráždivost, lidé si ostatně zvykli i na Velký Špalíček. Já prostě čekám, že páteří Sono Centra bude perfektní hudba. Taková, kterou by si člověk rád poslechl i na šumícím přehrávači, ale v Sono Centru z ní jednoduše omdlí štěstím.

Dnešní doba je už tisíce let uspěchaná, krutá, hodnoty upadají, lidstvo spěje k zániku a zajímá se jen o povrchní požitky. Požitkářství a míchání vysokého s nízkým je přitom něco, co nás s barokem spojuje. Tak si zkuste vybrat – barokní kostel, špičkově vybavený klub… Pokud se chcete modlit, je to jednoznačné, hudba zní ale báječně na obou místech. A když je občas vystřídáte, tak se vám skrz opojení zvukem možná začne zdát, že se zastavil čas. A možná ucítíte věčnost: „Protože taková a strašná nehybnost je jenom důkaz opilosti vyšší.“

Ukulele Orchestra jako Brno, NIL. Hudební klub Sono Centrum, 23. 4. 2014, Brno.
Jacobus Handl Gallus: velikonoční moteta, Marcin Leopolita: Missa paschalis. Cappella Mariana (vokální soubor, umělecký vedoucí Vojtěch Semerád), Capella Ornamentata (soubor renesančních dechových nástrojů, umělecký vedoucí Richard Šeda). 23. 4. 2014, kostel Nanebevzetí Panny Marie, Brno-Zábrdovice. V rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby.

Zanechte komentář