Melodramy se Soňou Červenou – co k tomu víc dodat? Nestárnoucí dokonalost, která si je svého věku zcela neokázale vědoma, uzavřela festival Musica Holešov.

Pokud se k Soni Červené – i skrze její současnou roli v pražském Národním divadle – jaksi automaticky řadí postava Čapkovy nesmrtelné Emilie Marty, tedy Eliny Makropulos, není to zcela přesné. Kromě dlouhého věku a divadelní zkušenosti nemají tyto dvě ženy společného téměř nic. V projevu a osobnosti Soni Červené není žádná povýšenost, omrzelost životem, požitkářství, zoufalství, závist ani bolest. Máme před sebou spíš radostné a vyrovnané přijímání života v celé jeho složitosti včetně vědomí, že tu nejsme navěky. To všechno bez sentimentu, patosu a velkých slov – jako by se to rozumělo samo sebou.

Po krátkém klavírním úvodu přivítal Karel Košárek další hudebníky a především protagonistku matiné, která poněkud zprofanovaný termín “umělecký přednes” naplnila obsahem a alespoň pro toto dopoledne jej zcela očistila od nánosu všech nepovedených chvilek poezie. Úvodní melodram Bouře a klid pro ni na básně Emy Destinové složil Otomar Kvěch jako dramatickou scénu pro klavír, housle a lidský hlas. Text volá ze samoty k věčnosti, kterou ale v jistém smyslu vyzývá s pohrdáním na souboj a nebojí se jejího soudu. Hudba s mírou a přiléhavě cituje Bizetovu Carmen, která pro obě umělkyně v jejich životě hodně znamenala. Ozve se slavná Habanera, ale také zpěv titulní hrdinky o smrti, který následuje po tercetu vykladaček karet. Karla Košárka vystřídal u klavíru Daniel Wiesner, houslový part interpretovala Marie Petříková – oba dramaticky a ve službách textu i recitace.

Soňa Červená ve vášnivém vyznání Emy Destinové podtrhla mimo jiné i jistý ironický rys, který došel naplnění v následujících Sportech a jiných kratochvílích Erika Satieho. Cyklus drobných charakteristických skladbiček pro klavír je traktován krátkými dadaistickými texty, které zazněly v překladu interpretky – původní překlady prý byly příliš nudné. Sál ovládl inteligentní humor v oduševnělém podání, které se prostě nedovede ztrapnit. Karlovi Košárkovi navíc tento typ antiromantické hudby ovlivněné lehčími žánry vyloženě sedí a hraje ho bezvadně. Byla to zábava, byla to krása, sálem se neozývalo hloupé pochechtávání ale zdravý smích.

Na závěr přišla melodramatická hříčka Aleše Březiny A-ha pro klavír a basklarinet na text určený původně pro Červenou sedmu. Ke klavíru se vrátil Daniel Wiesner, na basklarinet hrál Vít Spilka. Hravý text obsahující ze samohlásek pouze “a” rozesmál obsahem i interpretací a nadšené publikum nechtělo pustit Soňu Červenou z jeviště. Dočkalo se i přídavků v podobě a capella přednesených písní Písnička z mládí a Jakpak je dnes u nás doma – u obou jsem si poprvé uvědomil, že to nemusí být jen sentimentální cajdáky.

To, co předvedla při svém vystoupení Soňa Červená, se těžko hodnotí a není vůbec potřeba brát nějaké ohledy na její dosavadní kariéru. Vzpomněl jsem si během matiné několikrát na loňský koncert osmdesátiletého Richarda Nováka a o to víc si uvědomil, že před takovým uměním se člověk může jenom sklonit.

Otomar Kvěch – Bouře a klid, Erik Satie – Sporty a jiné kratochvíle, Aleš Březina – A-ha. Soňa Červená – umělecký přednes, Daniel Wiesner a Karel Košárek – klavír, Marie Petříková – housle, Vít Spilka – basklarinet. 23. 9. 2012, zámek Holešov. V rámci festivalu Musica Holešov.