Finále Příhod lišky Bystroušky a Mahlerova Píseň o zemi – pochopení věčné obnovy života a touha po opojení provázaná s vědomím smrti. Matiné Vídeňských filharmoniků vedených Simonem Rattlem spojilo dva myšlenkové a hudební světy, které si nejspíš běžně nespojíme. Je zdravé se občas podívat, v jakých souvislostech se ocitá na světových pódiích Leoš Janáček. U nás je jeho hudba stále považována za cosi zvláštního, složitého, nezařaditelného. Někdy se mi zdá být dobrý jen jako marketingové jméno pro vývoz, které si přitom neumíme naplnit obsahem a přijmout je za svoje. Položit nostalgickou scénu z hospody, kde starým kamarádům chybí farář, který teskní ve Stráni, následovanou osvícením Revírníka, a Mahlerovo nejniternější dílo, se přitom zdá tak samozřejmé, když to najednou někdo udělá. A to ještě nemluvím o příležitosti slyšet Magdalenu Koženou zpívat štěky (vlastně spíš kváky) Hospodské a Skokánka. Simon Keenlyside mi znovu potvrdil, jaké je to štěstí se s ním setkat v libovolném repertoáru. Už jsem tu na něj pěl chvály v souvislosti s Bouří v Metropolitní opeře, tak se nebudu opakovat. Jako Revírníka ho beru všemi deseti a je velká výzva pro festival Janáček Brno, aby se v jeho rámci prováděly Janáčkovy opery s pěvci podobného kalibru.

Vídeňští filharmonici zněli neuvěřitelně měkce a lyricky, po nějaké janáčkovské pichlavosti tu nebyla ani stopa. Došlo na ni až během expresivně hraného motivu “Běží liška k Táboru” během Revírníkova monologu. Orchestr přitom hrál průzračně, energicky, konkrétně, nic nezašumloval. Cestou zpět bylo nádherné počasí, svítilo slunce a nemohl jsem se zbavit pocitu, že ta naše věčně zachmuřená inverze leží i na zvuku naší filharmonie (jakkoliv to s ní jde v posledních letech spíš k lepšímu). Pořád nám chybí ten spolehlivý a samozřejmý zvukový grunt, z nějž by bylo teprve možné cizelérsky vytahovat drobné motivky, hrát si detailně s barvou jednotlivých nástrojů a předložit Janáčkovu partituru jako jemně, přesně a znalecky vybroušený krystal.

Pijácké verše básníka Li Po, jimiž začíná Píseň o zemi, nejsou žádný bezstarostný popěvek. Opilost se tu podobá spíš opojnému vytržení, které nás ale stejně neosvobodí od vědomí temného konce – smrt je všudypřítomná, temná a s ní i život. Gustav Mahler s tímto schizmatem natolik souzněl, že v něm našel východisko pro jedno z nejosobitějších děl celé symfonické literatury. Verše Hanse Bethgese ze sbírky Die chinesische Flöte nejsou překlady čínské poezie, jsou to ohlasy a parafráze podobně jako Zpěvy staré Číny Bohuslava Mathesia. Ty u nás spojil s hudbou v mnohem skromnější podobě Pavel Haas ve čtyřech písních, které složil v terezínském ghettu. Dalo by se říci, že Gustav Mahler použil Bethgesovy básně jako vyjádření svého ghetta vnitřního – spojení impulsivní, extaticky tvůrčí mysli s prožíváním blízkosti smrti jej inspirovalo a zároveň svazovalo po celý život. A k tomu ještě neukotvenost, relativita – je skutečností pavilon z porcelánu, nebo jeho odraz ve vodě?

Tenorový part zpíval Michael Schade a byl vynikající (zaskakoval za Christiana Elsnera a vypomohl i jako Rechtor v první části koncertu). Zdálo se mi, že se žene až na pokraj svých možností a dává do zpěvu úplně všechno. Zřetelně prožíval i části, které zpívala Magdalena Kožená. Kožená ani Schade nejsou žádné dramatické wagnerovské hlasy jako třeba Christa Ludwig a René Kollo nebo Jessye Norman a Jon Vickers. Mají ale pro Mahlerovo veledílo oba dostatek výrazových prostředků a citového zaujetí (jestli ne souznění), aby je s úspěchem provedli jako niterné vyznání a očekávání splynutí s věčnosti.

Simon Rattle s orchestrem vysloveně čaroval. Vynikající byl prudký dynamický zlom v části Von der Schönheit i její konec do ztracena, ale fantastická byla především závěrečná, tempově nejasná a těžko uchopitelná věta Der Abschied (Loučení). Magdaleně Kožené tyto věci plné neurčitého smutku a touhy sedí a můžeme jen litovat, že se u nás ve velkém symfonickém repertoáru příliš neobjevuje (o opeře ani nemluvím).

Jak cestou zpět ve vlaku sepisuji své dojmy, vzpomněl jsem si, že jsem lístek na koncert v podstatě dostal jako dárek, takže bych snad vídeňskému matiné na zuby hledět neměl, i když byly prvotřídní – asi jsem se nechal trochu unést. Unést jsem se nechal i během Mahlerova Loučení a závěry obou částí koncertu se mi nakonec nějak pomíchaly: Totok nésem já, totok beli dědóšek… ewig… ewig…

Leoš Janáček: dvě scény z opery Příhody lišky Bystroušky, Gustav Mahler: Das Lied von der Erde (Píseň o Zemi), symfonie pro dva hlasy a orchestr na texty ze sbírky Hanse Bethgese Die chinesische Flöte (Čínská flétna). Hudební nastudování – Simon Rattle, Magdalena Kožená – mezzosoprán, Michael Schade – tenor, Simon Keenlyside – baryton, Wiener Philharmoniker. 15. 12. 2013, Musikverein, Vídeň.