Kdo zachrání jednoho člověka, jako by zachránil celý svět. Siegfried překonal odpor boha Wotana i hradbu plamenů, aby polibkem probudil Brünnhildu. Lukáš se přestal hádat s Vendulkou o hubičku, veřejně se jí omluvil a překonal sám sebe.

Jeden zachráněný vztah v podhorské vesnici může vypadat jako malichernost ve srovnání s božskou valkýrou, kterou právě probudil z věčného spánku polobůh. Ostatně malost českého umění bývá občas připomínána srovnáním Babičky, která vyšla jen o rok dřív než Flaubertova Paní Bovaryová. Ale to, že význam umění se měří podle velikosti kanónů té které země, ve svých pamětech poznamenal i španělský režisér Luis Buñuel. Před 115 lety se narodila Karolina Světlá (24. 2. 1830 – 7. 9. 1899) – dnes již prakticky nečtená autorka, jejíž povídka Hubička žije na operních jevištích díky libretu Elišky Krásnohorské a hudbě Bedřicha Smetany. Premiéra byla v listopadu 1876 v Prozatímním divadle, jen o tři měsíce dříve byl v Bayreuthu poprvé uveden kompletní Prsten Nibelungův.

Asi je těžké polemizovat s faktem, že české umění světové trendy obvykle neurčuje, stejně jako umění jiných malých zemí. To ale neznamená, že se tu nenajdou srovnatelní tvůrci, kteří žili problémy své doby a viděli i přes plot. Národní kolorit jejich díla přitom není možné zaměňovat se zahleděností do malých domácích problémů a hlazením vlasteneckých dušiček. Hubička je silné psychologické drama, jakkoliv z vnějšku působí úsměvně, sousedsky rozšafně a smířlivě končí – totéž se dá říci také o Tajemství a částečně i o Čertově stěně. Krásnohorská se Smetanou byli báječný tvůrčí tým, jak by se dnes řeklo, a je věčná škoda, že toho spolu nestihli víc.

Vendulka odmítá dát Lukášovi hubičku před svatbou – prý by to jeho zemřelou ženu trápilo. Hubička je pochopitelně zástupný symbol, z povídky Karoliny Světlé je to mnohem jasnější, ale nepochybuji, že tomu může porozumět každý, kdo chce. Lukáš své domnělé právo vymáhá hodně zprudka, Vendulka od něj uteče ke své tetě. Lukáš Vendulku nakonec vyhledá a před celou vesnicí ji odprosí. Chtěl bych u něčeho takového vidět dnešní muže, sebe nevyjímaje. Jistě že to nevypadá tak efektně jako Siegfriedův zápas s drakem a cesta skrz plameny, ale Richard Wagner vlastně s vnějšími efekty také šetřil, jakkoli má pověst spíš opačnou.

Siegfried je u Wagnera hrdina, který se narodil dvojčatům Siegmundovi a Sieglindě, tedy zcela mimo panující společenskou smlouvu, je vnukem boha Wotana a nezná strach. Zmocní se po zabití draka prokletého prstenu, zlomí nakonec i Wotanovo kopí a dostane se k jeho dceři – zakleté Brünnhildě. Cesta ke spáse světa se zdá být na dobré cestě, ale rozuzlení se skrývá až v posledním dílu Prstenu Nibelungova, tedy v Soumraku bohů.

V dnešním matiné si jako hlavní část poslechneme finále opery Siegfried – titulní hrdina prošel ohnivou hradbou a nachází spící postavu v plné zbroji. Když jí sundá helmu, zjistí, že je to dívka a poprvé v životě pocítí něco jako bázeň. Probouzí ji polibkem a zpívají velký závěrečný duet. Účinkují legendy wagnerovské interpretace Wolfgang Windgassen a Astrid Varnay, živý záznam z Bayreuthu diriguje Clemes Krauss. Siegfried je pro dnešek obklopen hitovými úryvky z Hubičky. Na začátek jsem zařadil slavnou „skřivánčí píseň“, kterou zpívá Helena Tattermuschová. A v závěru jsou to neméně slavné ukolébavky z prvního dějství Hajej, můj andílku a Letěla bělounká holubička. Vybral jsem nahrávku z roku 1911, na níž účinkuje Alma Gluck – častá partnerka Enrica Carusa zpívá v anglickém překladu. Se Smetanovou partiturou se zachází volně, obě písně jsou nezvykle promíchané.